NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

LETEM MEDIÁLNÍM SVĚTEM: Fotbal to je hra...

Pohled do polských deníků a dalších médií uplynulých dní přináší dilema, zda je kulturou současnosti spíše fotbal, nebo přece jen stále ještě například literatura, jakkoli v umírněně zpravodajsky osekané verzi. Polská fotbalová aféra dolehla i k nám (připomeňme, Mezinárodní fotbalová federace požadovala odvolat dočasného správce Polského fotbalového svazu, kterého na místo původního vedení, údajně neschopného vypořádat se s obří korupční aférou, nedávno dosadil polský ministr sportu Mirosław Drzewiecki; jinak hrozila nejen kontumací utkání kvalifikace mistrovství světa, ale i odebráním pořadatelství mistrovství Evropy v roce 2012, které se i tak zdá být pro polské funkcionáře oříškem nečekaně olbřímých rozměrů). Ne, že by nás slovansky solidárně natolik zajímala dobrá fotbalově funkcionářská pověst polského fotbalu (ona ostatně dostala řádně na frak), ale důvody budou možná čistě zištné – pro kontumační body zdarma se bezesporu běhá snadněji. Ve válce nervů o potenciální mezinárodní ostudu, tedy minimálně v očích milovníků kopané, nakonec podlehl – překvapivě – ušlechtilý záměr polského ministra sportu postavit se rázně nevyřešeným korupčním skandálům. „Polský fotbal si oddechl...“ – tak začínala i např. dnešní reportáž České televize. Jako by strašák sportovní ostudy platil na všechno a na všechny. Rozbujelá úplatnost se se slovem „ostuda“ patrně již nikomu nespojuje, přitom by zasloužila rozmáznout víc, než v nejdivočejších snech polského ministra sportu. Polští novináři si také mnohem raději smlsnou na vládě, kterou fotbalová lobby náležitě vypekla. Ona se nakonec vláda ráda dohodne, i politici rádi veřejně fandí... Je to ostatně znak kulturnosti dnešní společnosti: hlavně že se hraje. Prosejeme fotbalovým sítem nesmyslně vysoké částky, ale nešť, národ se přece baví.

 

Gazeta Wyborcza se však nesla i ve znamení literární ceny Nike. Jak už jsme psali, tentokráte bodovala na celé čáře oblíbená a čtená Olga Tokarczuk. Propagovat literaturu by se dnes nemělo vyčítat snad už takřka nikomu, a tak je jen možná škoda, že si letošní ocenění neodnesl některý z méně známých autorů – kritické ohlasy by si pak méně hrály na průkopníky na poli již dávno vykolíkovaném, a více otevřely oči čtenářům, kteří pro stromy mainstreamu nedohlédnou literárního lesa. Olga Tokarczuk je jistě zručnou spisovatelkou, zejména co do schopnosti přitáhnout čtenáře barvitým vyprávěním a populárním „mytičnem“ v odlehčené verzi. Právě její nejnovější román Bieguni však není autorčinou nejpádnější odpovědí na výtky vůči jisté vyumělkovanosti jejího literárního stylu a inklinacím k příliš předvídatelné struktuře jejích textů. To např. dílo Jacka Dukaje, který za svůj román Lód před několika dny získal neméně váženou (inu, možná i více váženou) Cenu Kościelských, provokuje k plodným a zdravým diskusím mnohem více. Už jen tím, že nutí mnohé kritiky i čtenáře přehodnotit svůj navyklý způsob pohlížení na literaturu. I dříve se sice četl Sapkowski, ale škatulka jeho žánru se "opravdové literatuře" nikdy příliš neotevřela. Dukaj se naopak odmítá poddat jakýmkoli omezením a zažitým konvencím. Dokládá, že i autor kovaný v žánru fantasy si dokáže hrát s žánry či styly, vytříbeně pracovat s jazykem a hlouběji reflektovat minulé i současné. O tomto novém "fenoménu" polské literatury ostatně pod vypovídajícím titulkem Poza kategoriami píše Tygodnik Powszechny. Kdyby se Nike udělovala za odvahu, zavál by od našich severních sousedů o mnoho svěžejší ledový vítr.

 

Najdou se však v mediálním světě i jiné zajímavosti. Poslední zářijová příloha Gazety Wyborczy, Duży Format, přinesla např. pozvánku do Muzea varšavského povstání, kde byly představeny dosud neznámé snímky Varšavy z října roku 1944, z jakéhosi mezičasu, kdy již byla Varšava pustá, ale nikoli srovnaná se zemí. O to se, v rámci „odvety“ za Varšavské povstání, postarala speciální německá komanda až v následujících měsících. Obraz dosud známý jen z filmu Romana Polańského Pianista, jak podotýká novinář GW Jerzy S. Majewski. Autor fotografií není znám, Muzeu varšavského povstání je předal Jerzy Przybysz, za války voják Zemské armády, který je na konci války získal od jednoho z představitelů polské podzemní vlády.

 

Takové je Polsko viděné očima Poláků. Dziennik ovšem přišel s článkem o tom, jak vypadá Polsko očima zahraničních reportérů. V těchto dnech natáčí v Polsku štáb stanice CNN a přináší pravidelné reportáže z různých polských měst. Krom obvyklé teatrálnosti a smyslu pro dramatický efekt nabízejí sličnou reportérku hovořící plynně polsky a celou řadu sličných Poláků hovořících plynně anglicky. Reportáž věnovaná přípravě Polska na Euro 2012 shrnula věc střízlivě: stadion vypadá jako jedno velké pískoviště, chybějí peníze, chybějí dělníci (každý přece ví, že všichni „emigrovali“ na Západ), chybí infrastruktura (stačí se zeptat každého obyčejného řidiče v zácpě) – ale Euro dozajista pozvedne kvalitu života v Polsku, je to přece „víc než jen sport“. Tak buďme fotbalovým bossům nakonec vděční...

 

Dariusz Nowacki: Poza kategoriami (Tygodnik Powszechny 40/2008)

Ukázka fotografií válečné Varšavy 

CNN:  Eye on Poland

 

Michala Benešová

07. 10. 2008

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 984953 návštěv, dnes zatím 582 (4 online).