NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

NOVÉ KNIHY: Ještě jednou k Maisons-Laffitte

Jerzy Giedroyc, Czesław Miłosz: Listy 1952–1963

(red. a předmluva Marek Kornat, Czytelnik, Warszawa 2008)

 

V roce 2006 si Polsko připomnělo sté výročí narození Jerzyho Giedroycie, vydavatele a redaktora exilového časopisu Kultura – rok 2006 se stal Rokem Jerzyho Giedroycie. Při té příležitosti se např. i v Praze, v prostorách Polského institutu (a před několika měsíci i na půdě pražské Filozofické fakulty), představila výstava věnovaná Giedroyciovi a Kultuře, na podzim 2006 se v Polském institutu konala i tematicky zaměřená konference, jíž se zúčastnil např. Bohdan Osadczuk, někdejší pravidelný přispěvatel Kultury. Výročí samozřejmě doprovázela řada akcí v samotném Polsku. S malým časovým odstupem se k osobnosti Jerzyho Giedroycie vrací varšavské nakladatelství Czytelnik, které se chystá vydat rozsáhlou korespondenci Giedroycie z Czesławem Miłoszem. První svazek dopisů z let 1952–1963 se již objevil na knižních pultech, pod redakcí Marka Kornata. Na vydání knihy jsme již upozorňovali, vraťme se k ní však podrobněji ještě jednou, i v souvislosti s malou „srpnovou reflexí“ na jiném místě našich stránek (Pražské jaro i léto očima pařížské Kultury).

 

Jacek Krawczyk, pečující o rozsáhlých archiv Kultury, a Marek Kornat shromáždili přes tisíc dopisů, které si Giedroyc s Miłoszem vyměňovali až do Giedroyciovy smrti v roce 2000. Do prvních deseti let jejich vzájemné korespondence vstupujme ve chvíli, kdy Giedroyc v Paříži již šestým rokem vydává časopis Kultura a řídí slavný Literární institut v Maisons-Laffitte, jenž se rovněž zasloužil o vydání četných děl, která by v Polsku neprošla tamější „ideologickou prověrkou“ (v prvních letech, o nichž hovoříme, vzpomeňme např. katyňský raport Józefa Czapského Na nieludzkiej ziemi nebo spisy Simone Weil; nejprve v časopise a později v nově založené Knihovně Kultury vychází i Gombrowiczův Trans-Atlantik). Czesław Miłosz, v Polsku známý už z meziválečného období jako básník z okruhu tzv. żagaristů, básníků předznamenávajících na počátku 30. let katastrofické zkušenosti let pozdějších, opouští v roce 1951 polské velvyslanectví v Paříži, kde působil jako kulturní atašé, a útočiště nachází právě v Maisons-Laffitte. Píše svůj Zniewolony umysł, vyrovnává se s nepříliš příznivým přijetím v kruzích polské emigrace, ale přesto (nebo možná mj. proto) navazuje dlouholetou spolupráci s Kulturou. Giedroyc si takovou „rybu“ polské literatury nechtěl nechat utéct. I o tomto období vypovídají zveřejněné dopisy.

 

Giedroyc a Miłosz byly dvě výjimečné osobnosti, jejichž vztah byl však plný rozporů a pří, mimo jiné o roli (polského) umělce ve vztahu k dobovému politickému dění, o roli (nejen polského) umělce žijícího a tvořícího v exilu i o podobě a koncepci klíčového časopisu polských emigrantů a exulantů, jakým byla právě pařížská Kultura. Giedroyc, zvaný familiérně „Redaktor“, byl (zejména v 50. a na počátku 60. let) bytostně přesvědčen, že Kultura má vstupovat do aktivního dialogu s komunistickou ideologií, kterou odmítal, má se věnovat otázkám aktuálně politickým (a ovšem i širším historickým), má být „teď a tady“ tribunou těch, kterým v Polsku není dopřáno slova. Na poli kulturní činnosti i angažované publicistiky pak brojil nejen proti komunistickému režimu, ale na druhé straně i proti dobově rozšířenému antiruskému „tmářství“. Czesław Miłosz hájil naopak podobu časopisu vzdalující se od politicky angažované publicistiky – v jeho vizi by Kultura byla jakýmsi ochráncem elitní polské literatury, polského jazyka, který by vychovával své čtenáře ve smyslu hodnot nadčasových. Netajil se svými smíšenými pocity vůči Giedroyciovi, na němž sice obdivoval jeho důsledný a neobvykle poctivý přístup jak k literatuře, tak k politice, jemuž však nicméně jeho „politické pohnutky“ často vyčítal (jak o tom píše např. v textu Początek legendy, zveřejněném v Tygodniku Powszechném v roce 2000, po Giedroyciově smrti). Jak uvádí ve svých textech Andrzej Franaszek, který se tematikou Kultury zabývá, výsledná podoba časopisu je namnoze plodným a zdravým kompromisem obou přístupů.

 

Na druhé straně Miłosze s Giedroyciem mnohé spojovalo. Oba pocházeli z litevského prostředí (a Giedroyciovu celoživotní snahu narovnat pokřivené vztahy mezi Poláky a Litevci a oživit i vzájemné kulturní kontakty Miłosz nesmírně oceňoval), oba byli předními představiteli polské exilové kultury, jejíž rozvoj se snažili nejen podporovat, ale kterou více či méně otevřeně (a úspěšně) „pašovali“ i do Polska, oba brojili proti dobovým stereotypům, konzervativním církevním dogmatům i jakémukoli vnějšímu diktátu ovlivňujícímu jejich tvorbu... Spory obou autorů se navíc vždy udržely v rovině veskrze přátelské, vzájemně se respektovali a jako autoři či redaktoři uznávali. Miłosz Giedroyciovi nikdy nezapomenul jeho pomoc v době, kdy byl po pěti letech v diplomatických službách komunistického Polska obviňován dokonce z toho, že je sovětským agentem, který má rozložit polskou emigraci zevnitř. Jerzy Giedroyc pak ve své Autobiografii pro čtyři ruce mj. napsal: „Vždy jsem byl toho názoru, že kdybychom měli na spisovatele uplatňovat čistě politická a morální měřítka, polská literatura by s jistotou zanikla. Proto si myslím, že je třeba oddělovat osobu autora od jeho díla a toto dílo posuzovat samostatně.“ Jejich korespondence je zajímavým svědectvím nejen o dvou výrazných osobnostech polské kultury minulého století a o jejich složitém vztahu, ale i o době, v níž vznikala, a o zvláštním „fenoménu Kultury“:

 

„Kultura se stala velmi specifickým, neopakovatelným fenoménem. Připomíná spíš takový církevní řád. Na začátku byla skupina čtyř nebo pěti lidí, kteří se byli schopni plně obětovat společnému zájmu. Lze říci, že vlastně jen pokračujeme v tom, s čím jsme začali už v armádě, kde jsme všichni bydleli ve společných stanech. My v takovém stanu vlastně žijeme dodnes. Tady v Maisons-Laffitte společně žijeme, vaříme si, trávíme prací celé dny... Je nezbytné se tomu naprosto oddat. Prakticky jde o zřeknutí se jakéhokoli osobního života.“

(J. Giedroyc v rozhovoru s Barbarou Toruńczyk Dodnes žijeme ve stanu, 1981)

 

Michala Benešová

25. 08. 2008

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 881330 návštěv, dnes zatím 238 (4 online).