NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

Wisława Szymborska slaví 85 let

Básnířku Wisławu Szymborskou můžeme bez obav označit za živoucí legendu polské literatury. Svou mnohaletou tvorbou si vydobyla postavení srovnatelné snad jen s jejími kolegy Czesławem Miłoszem nebo Zbigniewem Herbertem. V těchto dnes slaví Wisława Szymborska pětaosmdesát let.

 

Narodila se 2. července 1923 v Bninu nedaleko Poznaně, od doby studií však žije v Krakově. Patří ke generaci, kterou zásadním způsobem ovlivnila druhá světová válka a která výrazným způsobem vstoupila na polskou literární scénu v polovině 50. let. Debut Szymborské Dlatego żyjemy (1952) sice ještě není přímo svázán se zlomovým (nejen pro literaturu) rokem 1956, ale právě události let 1955–1957 Szymborskou jako básnířku formovaly – nebo tomu bylo právě naopak?

 

Szymborskou i jí generačně blízké autory (Białoszewského, Różewicze, Herberta, Karpowicze) přivedla prožitá válečná zkušenost v prvé řadě k otázce, jaká role na umění v dalších letech čeká. Otázce, kterou za všechny shrnul Tadeusz Różewicz ve své sbírce Czerwona rękawiczka z roku 1948: je umění po Osvětimi vůbec možné? Odpovíme-li kladně, jak a o čem psát? Hledání nové role umělecké tvorby, a vůbec zakořenění člověka ve stále ještě poválečně rozjitřené společnosti, se stalo osudem nejen Wisławy Szymborské. Ostatně v jedné ze svých raných, nepojmenovaných básních píše:

 

Świat umieliśmy kiedyś na wyrywki:

- był tak mały, że się mieścił w uścisku dwu rąk,

tak łatwy, że się dawał opisać uśmiechem,

tak zwykły, jak w modlitwie echo starych prawd.

Nie witała historia zwycięską fanfarą:

- sypnęła w oczy brudny piach.

Przed nami były drogi dalekie i ślepe,

zatrute studnie, gorzki chleb.

 

Již některé z prvních autorčiných veršů prozrazovaly pro ni charakteristický intelektuální důvtip, důmyslnou hru s významy, smysl pro střídmě rozvinutou metaforu či alegorii, završenou však často nečekanou ironickou pointou, vzbuzující více pochybností než jistot, i výrazovou úspornost, kteréžto vlastnosti doprovázejí Szymborské poezii až do dnešních dnů. Pointa v podání Szymborské nevede k předání jasného poselství, spíše nastoluje otázky, provokuje k uvědomění si nejednoznačnosti lidského bytí, znejišťuje. Přelomovou sbírkou, která spoluvytvářela přerod polské poezie poloviny 50. let od ideologického zabarvení k myšlenkově nepředpojaté a autorsky svobodné tvorbě, se pak stalo Wołanie do Yeti z roku 1957. Autorka jím definitivně odmítla lákadla socrealistické rétoriky, vůči nimž se její první dvě sbírky nezachovaly zcela macešsky, a vydala se cestou poezie založené na takřka filozofických tázání po smyslu lidského bytí, možnosti (či nemožnosti) poznání, šancí člověka stojícího tváří v tvář nemilosrdné historii. Jedinou jistotou, ke které dochází, však bývá nejistý paradox. Její verše jsou mnohdy podbarveny tíživou atmosférou a skepsí, která je ale zvláštně chladná, nemá nic z divoké apokalypsy.

 

Na rozdíl od mnoha svých generačních kolegů, které jejich nevíra v jazyk – vnímaný jako nástroj falše všemožného druhu – a v jeho schopnost pravdivě vypovídat o světě přivedla k tzv. lingvistické poezii (Białoszewského je tu třeba zmínit na prvním místě), je pro Szymborskou jazyk jak vcelku důvěryhodným průvodcem po skutečnosti, jejíž absurditu a zneužitelnost teprve právě pomocí jazyka demaskuje, tak způsobem, jak lze ztvárňovat světy čistě literární, paralelní k běžně zakoušenému světu. S pomocí jazyka klade otázky, na něž však málokdy existují odpovědi. Dává jazyku svobodu, která mu v poválečných letech nebyla dopřána – právě proto není jazyk Szymborské dogmatický, slova netrvají na svém jediném významu. Jsou sice zdánlivě všední, běžná, až nepoetická, ale střet jejich zjevného „praktického“ smyslu a umně skrytého, takřka filozofického významu dodává jazyku poezie Wisławy Szymborské tolik potřebnou vnitřní dynamiku.

 

Wisława Szymborska svými verši šetří. V průběhu 70. a 80. let vydala jen tři sbírky (Wszelki wypadek, 1972; Wielka liczba, 1976; Ludzie na moście, 1986), její poezie se zásadním způsobem nemění, spíše jako by rozšiřovala svůj záběr – modifikujíc své úhelné téma vztahu člověka a historie se Szymborska zlehka dotýká i dobových politických či společenských témat (v básni Schyłek wieku prezentuje strach a lež dnes již minulého století důsledně pomocí vypovídající formulace „mělo býti“: „Miał być lepszy od zeszłych nasz XX wiek. (...) Już zbyt wiele się stało, / co się stać nie miało, / a to, co miało nadejść, / nie nadeszło“). A možná i díky tomu jejími verši stále o něco častěji probleskují slova pochybností, hořkosti a tesknoty („Ze względu na dzieci, / którymi nadal jesteśmy, / bajki kończą się dobrze. / Ale tylko bajki.“ b. Do arki). Neztrácejí však schopnost vyjadřovat se srozumitelně, někdy až na první pohled naivně, banálně, triviálně – souběžně s tím, jak se její intelektuální meditace obracejí blíže k současnosti a životní realitě pomalu se končícího století.

 

"Odzież"

Zdejmujesz, zdejmujemy, zdejmujecie

płaszcze, żakiety, marynarki,

bluzki z wełny, bawełny, elanobawełny,

spódnice, spodnie, skarpetki, bieliznę,

kładąc, wieszając, przerzucając przez

oparcia krzeseł, skrzydła parawanów;

na razie, mówi lekarz, to nic poważnego,

proszę się ubrać, odpocząć, wyjechać,

zażywać w razie gdyby, przed snem, po jedzeniu,

pokazać się za kwartał, za rok, za półtora;

widzisz, a ty myślałeś, a myśmy się bali,

a wyście przypuszczali, a on podejrzewał;

czas już wiązać, zapinać drżącymi rękami

sznurowadła, zatrzaski, suwaki, klamerki,

paski, guziki, krawaty, kołnierze

i wyciągać z rękawów, z torebki, z kieszeni

wymięty, w kropki, w paski, w kwiatki, w kratkę szalik

o przedłużonej nagle przydatności.

 

V básni Odzież ze sbírky Ludzie na moście skrývá jazyková hra s volně plynoucími a vzájemně se prostupujícími slovy a významy zdánlivě banální odhalení našich strachů, které jen momentální uklidnění zahnat nedokáže. A ničeho jiného než momentálního uklidnění se člověku v básních Wisławy Szymborské nedostává. Sokratovské „vím, že nic nevím“ je tak nejvhodnějším vyjádřením básnířčiny paradoxní reflexe světa.

 

Zatím poslední sbírka Wisławy Szymborské Dwukropek vyšla v roce 2005 (v prestižní ceně ji Nike ji nakonec „předběhla“ o několik generací mladší prozaička Dorota Masłowska se svou Královninou šavlí). Od udělení Nobelovy ceny v roce 1996 jde o její čtvrtou sbírku, v níž (alespoň v tematické rovině) sílí motiv smrti („Kolejny dzień / zapowiada się słonecznie, / choć tym, co jeszcze żyją / przyda się parasol“, b. Nazajutrz – bez nas), minulost však zůstává stejně nezachytitelná a budoucnost, do níž symbolická dvojtečka z názvu ústí, stejně nepředvídatelná. Cílem je snad naplnit ji alespoň zčásti reflexí témat, která autorka nastoluje – a to, konec konců, nemusí být zase tak málo.

 

Michala Benešová

04. 07. 2008

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 967962 návštěv, dnes zatím 9 (6 online).