NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

LETEM MEDIÁLNÍM SVĚTEM: Od Wałęsy k Wałęsovi a kapka literatury

Minulé pondělí jsme navštívili polské deníky a podívali se, co Poláci píší o svých jižních sousedech. Dnes téma obrátíme. Při pročítání deníků a časopisů z minulého týdne jste na Polsko mohli narazit hned v několika souvislostech. Již před několika dny samozřejmě českými médii proletěla telegrafická zpráva o údajné spolupráci Lecha Wałęsy s polskou Státní bezpečností. Zpráva se však šířila spíše jako výkřik do tmy, zaručující dostatečně bulvární titulek, ale málokdy více. Wałęsa je pro mnohé Poláky stále ikonou antikomunistické Solidarity, pro Čechy takřka jediným symbolem polských událostí druhé poloviny 80. let. Sławomir Cenckiewicz a Piotr Gontarczyk s polského Institutu paměti národa chystají knihu, která má mj. představit prvního poválečného prezidenta Polska jako „Bolka“, agenta Státní bezpečnosti. Nejedná se o první podobné nařčení Lecha Wałęsy, všech dosavadních podezření se však dokázal zbavit, takže možná není divu, že na práci polských historiků reagoval slovy „až kniha vyjde, dokážu, kdo byl ve skutečnosti agentem Bolkem“. Polskem nyní kolují nejrůznější petice, tu na podporu Wałęsy, tu proti němu, a celý humbuk se prozatím stále děje bez toho, že by inkriminovaná kniha vyšla. I prezident Lech Kaczyński uznal, že obsah publikace (zatím) nezná, což mu ovšem nezabránilo vyjadřovat se o Wałęsovi minimálně ne přátelsky. Jak řekl v rozhovoru pro první program Polského radia, tento „spor není jednoduchý – při rozloze sil v médiích se brzy ukáže, že „Bolek“ byl ve skutečnosti někdo úplně jiný...“ Možná i já s bratrem, jak dodal.

 

O Wałęsově kauze se zmínil např. Luboš Palata ve středečních Lidovkách, tamtéž Petruška Šustrová na daném problému ilustruje, že Češi se s odkazem komunismu dokázali vyrovnat lépe než Poláci, nicméně kupříkladu do hlubší úvahy nad rolí Institutu národní paměti se prozatím nikdo nepustil, o lákavé možnosti srovnat způsob historického bádání v podobných institucích v Polsku a u nás nebo podrobit na aktuálním příkladu způsob jejich práce analýze ani nemluvě. Třeba nadejde čas, až v Polsku kniha o agentu Bolkovi konečně vyjde. Její autoři i ředitel IPN Janusz Kurtyka totiž zarytě mlčí, téměř všichni ostatní zuřivě diskutují, mediální bublina (není divu) narůstá – a kniha půjde dozajista velmi dobře na odbyt. Jako forma reklamy je to poněkud drsný postup. Možným pozitivním východiskem by bylo zamyšlení se nad tím, co je vlastně posláním státem zřízené instituce, jakou IPN je. Vydávat bestsellery, klonovat novinářské kachny a pracovat nesystémově vybíravě, nebo bádat nad dostupnými materiály a seriózně a vyváženě o nich informovat?

 

Kdo chtěl utéci od politiky, mohl si zakoupit např. 10. letošní číslo literárního obtýdeníku Tvar, kde se jednak Michal Topor krátce vrací ke Gombrowiczově Trans-Atlantiku, a jednak tu Štěpán Balík z Jihočeské univerzity, a svého času lektor češtiny v Krakově, představuje dva polské projekty. Balík pro Tvar pravidelně monitoruje zajímavosti z polského kulturního dění, tentokráte si vybral jednak Antologii polské animace, jež vyšla loni ve Varšavě a představuje zejména lehce experimentátorskou tvorbu polských animátorů v podobě 28 krátkých filmů z let 1958–2005 (čtenář-laik se nestačí divit, jaké všemožné animátorské postupy lze využít), jednak projekt, který jsme před časem představili i na našich stránkách: Křížovou cestu Wojciecha Wencela. Jeho soukromé básnické rozjímání nad významem křížové cesty zpracoval do rozhlasové podoby Miloš Doležal, o Velikonocích je odvysílal ČRo 3 – Vltava a Wencel svou „cestu“ osobně představil v březnu i v pražském Polském institutu. I naše reportáž (Ochutnávka Křížové cesty) chválila rozhlasové zpracování režisérky Markéty Jahodové a Miloše Doležala (jednotlivá zastavení křížové cesty čtou lidé, kteří sami těžce okusili období nacismu a komunismu, mj. Dana Němcová, páter František Lízna nebo Jiří Stránský, vše podkresleno podmanivou hudbou Arvo Pärta i Plastic People of the Universe), Štěpán Balík však upozorňuje na rozpor, jaký v něm vyvolala kvalita textu samého a jeho „zvuková podoba“. V textu podle něj převažují „hodnoty misijní nad těmi uměleckými“, „v podstatě celý text má podobu kázání“ a „text sám dosahuje průměrné estetické kvality“. Své výtky k „vypjaté kazatelské rétorice“ a povrchním aktualizačním snahám naštěstí dokládá konkrétními ukázkami, takže posuďte sami – v aktuálním Tvaru. Toporova recenze Trans-Atlantiku je zase zajímavou ukázkou, jak k tak náročnému a v polském kontextu hluboce zakořeněnému textu přistupuje „Nepolák“ a nepolonista.

 

Dalšího méně známého Poláka představuje nové číslo ostravské kulturní revue Protimluv. Marcin Świetlicki, „kultovní 'prokletý' básník, rebel, outsider, hlas své generace“, jak jej Protimluv představuje, je polonistům a Polákům znám jakožto představitel tzv. generace brulionu, tedy generace, kterou v druhé polovině 80. let propagoval stejnojmenný časopis a která začala koketovat s postmodernou, masovou kulturou, slovním experimentátorstvím i vlastní biografií, odklonila se od angažované poezie i uhlazené lyriky starší básnické generace. Protimluv představuje v překladu Jana Fabera několik Świetlického básní, jež doplňuje Faberův text Rebelující outsider Świetlicki. Ten dobře upozorňuje na Świetlického hudební působení v kapele Świetliki, kde autor zhudebňuje své vlastní texty. Srovnání s Rafałem Wojaczkem či Edwardem Stachurou je jistě na místě, jakkoli Jan Faber ve svém textu na odlišnost „stachurovského“ nezakořeněného outsiderství a Świetlického „demaskování cizí i vlastní zvířeckosti ukrývané za fasádou víry a kultury“ rovněž upozorňuje. V témže čísle Protimluvu si můžete přečíst i recenzi povídkového souboru Svatební pizza Darka Fokse, kterou najdete i v našem Zápisníku.

 

Polské literatury si telegraficky povšiml i 22. Reflex – pod vděčným titulkem Literární pochlastávání najdeme i krátkou zmínku o Jerzy Pilchovi a jeho knize U strážnýho anděla. Jak praví autorka textu Kateřina Kadlecová, „vynikajícího polského fejetonistu Jerzyho Pilcha a českého anarchistu-vojáka (...) Jaroslava Haška nespojuje v případě jejich dvou 'nových' knih ani tak alkohol a provokace nebo to, že oba začínali jako novináři, jako spíš čtenářská atraktivita a nedostatek editorské péče“. Kadlecová chválí překlad Báry Gregorové, který Pilchův text „jen vylepšil“, její noticka je ovšem spíše než literární, natož literárně kritická, laicky extravagantní a (nejspíše) čtivá. Haškově Postrachu domu, resp. jeho editorovi sice vyčítá překlepy, gramatické chyby i výběr textů, ale úvodní poznámce o tom, kterak oba vybrané tituly spojuje „nedostatek editorské péče“, v článku nenasvědčuje skutečně nic. Že literatura dostává v Reflexu co proto, víme už dlouho... Udržet konzistentní jeden kratičký text by snad takovou práci nedalo...

 

Na závěr alespoň něco „oddechového“: přijde-li vám každodenní mediální smršť k nesnesení, zakupte si časopis Historický obzor a ponořte do relativně klidných dějinných vod. Historický obzor 5/6 přináší ve stravitelné formě mj. text Martina Jahody Polská krize 1980–1981 v zrcadle sovětsko-amerických vztahů. Tím bychom se v našem dnešním mediálním letu mohli cyklicky vrátit (nejen) k Lechu Wałęsovi...

 

Michala Benešová: Ochutnávka polské postmoderny - recenze Darka Fokse

 

Luboš Palata: Wałęsa byl agent, tvrdí kniha dělící Polsko (Lidové noviny, 28. května 2008)

Petruška Šustrová: Agent Bolek (Lidové noviny, 30. května 2008)

Tvar

Revue Protimluv

Časopis Reflex 

 

Michala Benešová

02. 06. 2008

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 909807 návštěv, dnes zatím 115 (1 online).