NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

NOVÉ KNIHY: Psát (o) historii?

Teodor Parnicki: Dzienniki z lat osiemdziesiątych. Notatki o własnej pracy literackiej

(Wstęp Z. Lichniak, oprac. T. Markiewka; Wydawnictwo Literackie, Kraków 2008)

 

Jednou z literárních událostí loňského roku se v Polsku stalo vydání deníků Jarosława Iwaszkiewicze. K bohaté tradici polské deníkové literatury přispěl i Teodor Parnicki, známý především jako autor historických románů. Jeho pojetí historického románu ovšem přineslo zejména v 60. letech zásadní změnu v polském vnímání tohoto tradičního žánru, jedné z ikon polské literatury zejména 19. století. Parnicki silně pociťoval nutnost "reformy" dědictví Sienkiewicze, Pruse či Kraszewského, kteří své opusy koncentrovali kolem barvitého děje, rozsáhlých popisů bitev či velkých historických milostných příběhů. Zároveň však možnosti žánru do značné míry vyčerpali. Parnického mnohem více zajímala duchovní sféra života našich předků, namísto popisnosti (jakkoli stylisticky barvité a místy i čtivé) odvážně experimentoval s narací, metatextualitou i intertextualitou, časem vyprávění a časem vyprávěného, s pojetím postav vlastních příběhů. Jeho historické romány jsou tak i výtečnou ukázkou "románu o psaní románu", tematizaci konstruování fabule spojuje s erudicí a citem pro zachycení etosu dané doby (ať už to bylo Polsko za doby Boleslava Chrabrého v románu Srebrne orły nebo Mexiko jeho Labiryntu). Právě na zmíněnou linii reflexe samotného způsobu psaní a podstaty světa literatury navazují čerstvě vycházející Parnického deníky z 80. let. Autorovy úvahy na téma literatury a vlastního psaní se tu prolínají s jeho "obsesí pití" (jak se vyjádřil "zasvěcenec" Jerzy Pilch) nebo se zápisky pocitů člověka blížícího se osmdesáti letům věku, místy téměř naturalistickými. Jak Parnicki experimentoval s formou a možnostmi historického románu, tak je jeho deník (překvapivě) tradičnější, z neukázněného "já-centrického" rozletu např. Witolda Gombrowicze v něm najdeme jen máloco. Pro čtenáře jeho historických příběhů však může jít o zajímavé nahlédnutí pod pokličku, místy i pod protézu jedné z nejvýznamnějších postav moderní polské literatury.

 

Umberto Eco: Mój 1968. Po drugiej stronie muru

(Wydawnictwo Literackie, Kraków 2008)

 

Polsko žije mj. čtyřicátým výročím Března 1968, u nás se zase v poslední době roztrhl pytel s ecovskými texty (připomeňme jen čerstvé vydání výboru Ecových fejetonů a novinových sloupků Poznámky na krabičkách od sirek nebo loňské Dějiny ošklivost). Jste-li fanoušky italského sémiologa, estetika, teoretika masové kultury, romanopisce a bůhví čeho ještě - a vládnete-li navíc polštinou a zajímá vás reflexe nejen polských událostí roku 1968 z pohledu zvnějšku, sáhněte po Ecových vzpomínkách. V létě 68. roku odjel Umberto Eco, tehdy už autor např. Otevřeného díla, do Varšavy na sémiotickou konferenci. Při cestě se však v Praze trefil do 21. srpna. Do Varšavy dorazil až oklikou přes Vídeň, několik dnů po srpnové okupaci. Oběma zážitkům věnoval po jedné reportáži. Spíše než o vnímavou analýzu české či polské atmosféry té doby jde o ukázku specifického vnímání dobového dění ve střední a východní Evropě pohledem západního intelektuála neskrývaně levicového zaměření - do jaké míry ovlivněného západními stereotypy nebo projekcí vlastního ideálu „socialismu s lidskou tváří“ do neveselé východoevropské exotiky? Posuďte sami. Na druhou stranu zachycení dvou odlišných atmosfér v tolik sobě blízkých zemích v téže době může být i pro českého či polského čtenáře zajímavé. V Praze zažil Eco vyhrocenou dobu změny, z líčení varšavské atmosféry je cítit spíše pocit šedivé rezignace. Varšava zažívala již jen dozvuky březnových událostí vyprovokovaných zakázáním „proticarské“ (ergo protisovětské?) dramatizace Mickiewiczových Dziadů. Adam Michnik a další protestující studenti seděli ve vězení, Polsko nechvalně proslavuje antisemitská kampaň jeho oficiálních představitelů. Jistým symbolem se tak Ecovi stává dramatické nadšení pražských demonstrantů a na druhé straně maskovaná varšavská setkání s Leszkem Kołakowským a obavy mnohých Poláků promluvit. Jistě se dá namítnou, že v této souvislosti je titul knihy Mój 1969 poněkud zavádějící. Obstojí-li Ecovy eseje jako jeho osobní pohled a vklad do debaty na téma srpnových dnů roku 68, zřejmě jen těžko obstojí jako ucelený portrét, či snad pokus o analýzu celého roku 1968. Otázkou je, zda nás Poláci jen o několik měsíců "nepředběhli"...

-mb-

17. 03. 2008

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 982688 návštěv, dnes zatím 302 (2 online).