NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

LETEM MEDIÁLNÍM SVĚTEM: Jára, Adam nebo Anička?

Poslední dny a týdny opět přinesly úrodu zajímavých mediálních polsko-českých bonbónků. Poláci jsou tak bohatší hned o několik poznatků, povětšinou natolik závažných a podstatných, že existuje alespoň malá naděje, že pro strom neuvidí les – tedy bývalé vsetínské starosty a podobné roztodivné úkazy, zvěst o nichž, resp. jejich nejnovějších eskapádách, do Polska ještě nestihla příliš dorazit.

 

Zatímco v českých kinech (pomineme-li Náměstí spasitele) aby polské filmy špendlíčkem hledal, polskými promítacími sály s úspěchem táhne nejen Menzelův opus Obsluhoval jsem anglického krále a Hřebejkova Kráska v nesnázích, ale i svěrákovské Vratné lahve. A právě jejich úspěch byl Agatě Firlej skrze Zdeňka Dvěráka dobrým odrazovým můstkem, aby připomněla Čecha nejslavnějšího a bezesporu nejzasloužilejšího – Járu Cimrmana (I na cóż ten naród Europie?, Tygodnik Powszechny, nr 8/2008). Vzdělanější část českého, resp. československého národa prý na první zmínku o senzačním nálezu rukopisu tohoto zapomenutého génia reagovala v roce 1966 značně skepticky – vždyť si vzpomeňme, že už jednou to s našimi rukopisy nedopadlo nejlépe. Nad úvahou, že Svěrákova a Smoljakova mystifikace se ukázala být tak dokonalou jako svého času rozhlasová mystifikace Orsona Wellse, se raději hlouběji zamýšlet nebudeme, nota bene pro nás už není zpráva o Cimrmanově výpomoci Marii Skłodowské-Curie při jejích radioaktivních pokusech ničím novým. Takže kdybyste nevěděli, na co Járu máme, tak vězte, že je ztělesněním snů našeho malého národa o bytí velkým, definitivní a zcela nevážnou odpovědí na neodbytnou otázku Huberta Gordona Schauera: k čemu jsou Češi Evropě vlastně dobří? Odpověď, že legenda Járy Cimrmana je svéráznou parodií národního mesianismu, by Čecha možná jen tak nenapadla. I mě se dodnes občas někdo zeptá, co že to ten "mesianismus" vlastně je... Jára Cimrman by o tom jistě napsal nějaký ten divadelní kus, my se budeme muset smířit s trochu prapodivným tvrzením Agaty Firlej, že "pragnienie misji i wielkości, które tak łatwo może przeistoczyć się w egzaltację i egocentryzm (a w przypadku narodu – w nacjonalizm), tutaj zmienia się w chóralny śmiech".

 

Méně už se asi zasmějeme, je-li v poslední době široko daleko jedinou zprávou českého televizního zpravodaje ve Varšavě 80. léta připomínající hrůzostrašná zvěst, že Poláci zbožňují Jožina z bažin. Musejí si o nás Poláci myslet skutečně jen to nejlepší, když vedle této bezduché písně slýchají ještě bizarní historky o trojím životě české Aničky. Této "najbardziej tajemniczej sprawie w kryminalnej historii Czech" věnovala příloha deníku Gazeta Wyborcza Duży Format celou obsáhlou reportáž. Její autoři Marek Sterlingow a Marek Wąs začínají svůj text jako vcelku lacinou, senzacechtivou bulvární pátračku ("W tle afery byli handlarze dziecięcą pornografią, sekta poszukiwaczy świętego Graala i dziewczyna będąca obiektem jej kultu. Pojechaliśmy do Czech pół roku później z nadzieją na rozwikłanie wszystkich zagadek. Kolejne tropy zawiodły nas do Norwegii.") a ke cti je jim třeba přiznat, že se jednou zvoleného stylu zuby nehty drží až do konce. Absurdita příběhu sice z textu přímo čiší, ale ani Anička-Adámek, o dalších aktérech nemluvě, si snad podobně ubohé podání nezaslouží. Vzbuzuje totiž smích opravdu nechtěný (na celé situaci je jinak humorné jen máloco) – a polští novináři mají do elegance Sherlocka Holmese hodně daleko. Spokojme se tedy s hypotézou autorů, že Barbora alias Anička je pro sektu Grálu, která údajně stojí v pozadí celého případu, objektem kultu – a doufejme, že Gazeta Wyborcza se časem vzpamatuje.

 

O poznání poctivější text uveřejnil tamtéž 3. března Adam Michnik (Niewygodna rocznica). Zamýšlí se nad osudem Pražského jara, vzpomíná na slavná česko-polská setkání u vrcholu Sněžky a na srpen 1989, kdy sám jménem Obywatelskiego Klubu Parlamentarnego navrhuje v Sejmu projekt polské oficiální omluvy Čechoslovákům za polskou účast na srpnové intervenci roku 1968. Opět by se chtělo říci, nic nového. Sám Michnik přiznává, že jeho slova zavánějí "sentimentálními banalitami", ty však v jeho očích punc obyčejné banality jednoznačně ztrácejí, úměrně tomu, jak se dnes mnohé ideje Pražského jara pomalu vyprazdňují či deformují. Zajímavé může být Michnikovo srovnání dvou symbolů tehdejší doby, Alexandra Dubčeka a Mieczysława Moczara. Na něm jistý polský sentiment vůči Pražskému jaru dobře pochopíme. Michnikův text lze číst i jako zajímavý pohled na vyzrávání (vyhnívání?) nejen českého komunismu nebo i jako varování před neuváženým aplikováním dnešních myšlenkových schémat na situaci Pražského jara či polského Března 68. Nazývat dnes Pražské jaro "vnitrokomunistickým sporem" tak neváhá označit daleko spíše za oportunismus než za zdravý pohled na věc. Rok 68 přinesl podle Michnika i porážku jedné velké iluze, "że da się przechytrzyć Kreml i bezboleśnie przeprowadzić społeczeństwo od komunizmu do demokracji. Tej naiwności jestem świadom. Wszelako nigdy nie zapomnę, że był to czas wielkiego przebudzenia narodowego, w którym potencjał wolnościowy doszedł do głosu." Nechme se překvapit, jaké další diskuse se v Polsku na téma jubilejního osmičkového roku v příštích měsících rozvinou.

 

Agata Firlej: I na cóż ten naród Europie? (Tygodnik Powszechny, nr 8/2008)

Marek Sterlingow, Marek Wąs: Trzy życia Aniczki (Gazeta Wyborcza – Duży Format, 26. února 2008)

Adam Michnik: Niewygodna rocznica (Gazeta Wyborcza, 3. března 2008)

 

Michala Benešová

03. 03. 2008

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 908994 návštěv, dnes zatím 41 (4 online).