NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

Nová Aluze o literárním kánonu, Protimluv s Rudnickým

„Nebyla moc povedená, ta první polovina dne, ale ani nejhorší. Byly horší. (...) Například jsem si takhle půjčil kolo, ráno, a při prvním odbočení se zablokovala řídítka a do večera jsem jezdil dokolečka, až jsem zavolal na policii, protože jsem nic nejedl a mohl volat, aby přišli a zastavili mě, přišli a zastavili mě, ale co z toho, když se mi celý druhý den točilo v hlavě.“

(J. Rudnicki: Smrt českého psa. Překlad J. Faber. Protimluv 4/2007)

 

Ostravská „revue pro kulturu“ Protimluv přináší v aktuálním čísle 4/2007 krátkou povídku Janusze Rudnického Smrt českého psa. Absurdně groteskní příběh jednoho téměř úplně normálního dne, v němž nechtěnou hlavní roli hraje pes z Medlova-Králové, ukradená kvazi-televize a Cikáni v Bergen-Belsenu. Název povídky sice neobratně prozrazuje pointu příběhu zlehka předem, ale Rudnického text přečtete svižně a vcelku i rádi. Janusz Rudnicki emigroval z Polska v roce 1983, usadil se v Hamburku, kde pracuje v tamějším nakladatelství a pravidelně publikuje např. v časopisu Twórczość. Smrt českého psa dobře zapadá do jeho tvorby – groteskní i nevybíravé zároveň, záměrně všedně každodenní a konkrétní, ale také přerůstající v absurdně neobyčejné situace, instrumentálně pracující s jazykem, který krok za krokem s neúprosnou logikou konstruuje svět, v němž se hlavní hrdina pohybuje. Tím trochu připomene jiného oblíbence Protimluvu, Darka Fokse. Kromě Rudnického si v novém Protimluvu můžete přečíst i např. verše maďarského bohemisty Istvána Vöröse nebo ukázku z barokního kázání Bohumíra Josefa Hynka Bilovského.

 

Opožděné třetí loňské číslo internetové Aluze, časopisu specializujícího se na literární teorii, přineslo nejen několik zajímavých odborných textů (např. studii Michala Sýkory o duchovním světě románů Johna Fowlese nebo Hilary P. Dannenbergerové o vývoji narativní struktury a pojmu "plot"), ale i ohlédnutí přes „polský plot“. Dnes už bezmála klasik polské literární teorie Henryk Markiewicz  v textu O literárních kánonech nastiňuje vývoj pojmu literární kánon, zamýšlí se nad jeho vztahem ke "klasičnosti" či literární klasice a na konkrétních příkladech dokládá tezi Johna Guilloryho, že spor o kánon „je jednou z nejdůležitějších událostí v historii literární kritiky 20. století“. Byť studie vznikla pro Przegląd Humanistyczny už v roce 2006, může zpětně vzbudit poučený úsměv na rtech v souvislosti se zmínkou o sporech literárních vědců, zda do tzv. seznamů povinné četby, a to i těch univerzitních, zařadit rovněž "populární" literaturu, resp. jak vůbec podobné soupisy koncipovat. Spory o "Giertychův kánon" už snad máme naštěstí za sebou, Markiewiczův text nicméně nastoluje (byť by se spíše hodil výraz rekapituluje) obecnější otázky: budeme kánon chápat jako korpus všech literárních textů, nebo spíše jako "kánon selektivní", tedy jistý výbor? Na základě jakých kritérií pak budeme vybírat? A koho za takový výběr učinit zodpovědným? Komu kánon jako jistý systém hodnot může sloužit? A jaké se za tím může skrývat nebezpečí? Markiewicz nepředkládá žádné převratné teze, jeho text je daleko spíše stručným resumé možných přístupů k problému. Na druhou stranu přidává i úvahu o funkcích kánonu v konkrétních polských reáliích, což může být pro českého čtenáře zajímavým oživením. "Z výzkumu odborníků vyplývá, že mládež zavrhuje větší část povinné četby (nejen Orzeszkovou, ale i Gombrowicze), spokojuje se s obsahy a adaptacemi. Vztahuje se to také na studenty polonistiky, což je způsobeno kvantitativním přetížením seznamu četby (na jedné z univerzit by denní penzum studenta, jenž by ho chtěl nastudovat v úplnosti, činilo 165 stran!)." Zůstává otázka jak s kánonem naložit, aby byl méně návodným stereotypem a více podnětem k hlubší reflexi.

 

Návdavkem přináší nová Aluze také recenzi Gombrowiczova Trans-Atlantiku z pera Václava Buriana. Trans-Atantik prošuměl českými vodami o něco nenápadněji než v témže roce vydaný Kosmos, a tak – i vzhledem k jistému časovému odstupu – se Burian zamýšlí spíše nad tím, kterak se Witold Gombrowicz pomalu usidloval i v českých knihovnách a knihkupectvích. Aluze nezapomněla ani na Romana Ingardena, kterému už před časem zasvětila mj. třídílnou vzpomínku pod titulem Život Romana Ingardena v toruňském období (1921–1926). Tentokrát věnuje filozof Ingarden Několik úvah filmovému umění.

 

Vrací-li se Aluze ke Gombrowiczovi, sluší se doporučit ještě aktuální 6. číslo týdeníku A2, které se naopak v recenzi Lucie Kněžourkové ohlíží za Posledními příběhy Olgy Tokarczuk.

Revue Protimluv

Aluze

Týdeník A2

 

Michala Benešová

08. 02. 2008

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 951225 návštěv, dnes zatím 550 (4 online).