NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

NOVÉ KNIHY: Knihovnička naruby

Dnešní Nové knihy věnujeme znovu knihám starým: po Knihovničce 2007, která se věnovala českým překladům polských knih, se pokusíme přinést základní vhled do překladů české literatury v Polsku. Už na začátku musíme předeslat, že se nejedná o vyčerpávající výčet. Zkusíme představit romány českých autorů, které loni u našich sousedů vyšly. Českou poezii lze najít takřka výlučně ve specializovaných časopisech, objevují se v nich autoři mladí i zavedení, často ovšem zastoupení jen několika básněmi. Zhodnotit přiměřenost výběru a kvalitu překladu zde nejsme schopni, především kvůli špatné dostupnosti a množství periodik, která v Polsku vychází. Česká próza má na polském literárním trhu podobné postavení jako texty našich sousedů u nás: jako na tzv. malou (ač sousední) literaturu se na ni nespecializuje žádné nakladatelství. Často se objevuje v edicích zaměřených na středoevropskou literaturu, většinou si ale vydavatelé najdou svého „koně“ a pokud se prodává, pokračují v jeho propagaci a publikaci. Takovou situaci dobře známe z brněnského Hostu, který si, stejně jako mnoho českých čtenářů, oblíbil Olgu Tokarczuk.

 

Začněme zlehka: polské vydavatelství Zysk vsadilo na nejpopulárnějšího českého autora, Michala Viewegha, a v minulém roce mu vydalo dokonce dva romány: Sprawa niewiernej Klary (přel. Martyna Lemańczyk) a Zapisywacze ojcowskiej miłosci (přel. Joanna Derdowska). Polský čtenář se může seznámit s takřka celou jeho tvorbou: v Polsku vyšlo například Wychowanie dziewcząt w Czechach (2005), Powieść dla kobiet (2005), Cudowne lata pod psem (2004) nebo Uczestnicy wycieczki (2001). Michala Viewegha i na polském literárním trhu provází podobné přijetí jako doma: zatímco literární kritici mu pozornost nevěnují, řada čtenářů si ho oblíbila. „Doprawdy nie wiem, czy Michal Viewegh jest czeskim Januszem L. Wiśniewskim, Jerzym Pilchem, a może wręcz Andriejem Kurkowem. Do mnie przemawia jego zabawa kulturą popularną, dowcip, tekst przesiąknięty odniesieniami do innych dzieł literackich oraz zabawa strukturą powieści. To wszystko sprawia, że – według mnie –Viewegha czytać warto.“, píše například Łukasz Grzesiczak. P. T. Felis Michala Viewegha ve své recenzi filmu Výchova dívek v Čechách (Gazeta Wyborcza, 16. 2. 2007) charakterizoval jako „…czeski odpowiednik Katarzyny Grocholi. Ale właśnie - Grocholi znacznie bardziej inteligentnej, oczytanej i narracyjnie sprawnej: Viewegh to literatura popularna, ale nie infantylna i prostacka.“ O škatulku „česká Katarzyna Grochola“ se Michal Viewegh dělí s Irenou Obermannovou. A aby to nebylo jednoduché, tato česká spisovatelka je pro změnu „Vieweghem v sukních“. Podle polského blogu o české kultuře (Czechy: społeczeństwo, polityka, literatura) také dcerou polonistky a obdivovatelkou Witolda Gombrowicze. Její kniha Proszę się nie rozłączać (Wydawnictwo Literackie 2007, přel. Jan Stachowski) „o kobietach, dla kobiet i przez stuprocentową kobietę lekko i dowcipnie napisana“ se snaží polského čtenáře nalákat mj. na atmosféru magické Prahy propojené s erotikou. Nutno podotknout, že tzv. ženská (či feministická) literatura se v Polsku pohybuje na vyšší úrovni (připomeňme Izabelu Filipiak nebo Manuelu Gretkowskou, někdy sem kritici zařazují i Olgu Tokarczuk či Dorotu Masłowskou).

 

V recenzích české prózy se objevují i jiná lákadla a klíčová slova, která čtenářům pomohou zařadit knihu do odpovídající škatulky. Naprosto příkladně funguje zaklínadlo „hrabalovský“. Do této kategorie zasadil Emila Hakla s knihou O rodzicach i dzieciach (Fundacja Pogranicze 2007, přel. Jan Stachowski) Krzysztof Czyżewski: jemná ironie utopená v pivní pěně, každodennost a lidskost, tak charakterizoval polský redaktor knihu O rodičích a dětech. Více o knize a chvályhodné edici středoevropských autorů Meridian si můžete přečíst v naší aktualitě. Stejné nakladatelství má na svém kontě také knihu Patrika Ouředníka Dogodna chwila (Fundacja Pogranicze 2007, přel. Jan Stachowski), kterému v Polsku vyšla i známá Europeana (2004). Maciej Robert v Dzienniku (10. 8. 2007) si povšiml především nevážnosti a hravosti, s kterou Ouředník přistupuje k historii a tradici. „Podstawowy problem z utworami Patrika Ouředníka polega na tym, że nie wolno traktować ich serio. „Europeana”, najgłośniejsza książka czeskiego pisarza (opublikowana w Polsce przed trzema laty), jest tego najlepszym przykładem.“ Ač to autor recenze explicitně nezmiňuje, podobný přístup k literatuře i životu mají Poláci spojený právě s Čechy a českou kulturou: odlehčenost, ironii a někdy také proklínanou „hořkou komedii“. Podobným propojováním dějinných traumat s hospodskými vtipy proslul i Jaroslav Rudiš. Jeho komiksová trilogie Alois Nebel (Zin Zin Press 2007, přel. Michał Słomka, také viz aktualita) sice svým žánrem do našeho výčtu próz nepatří, ale náleží zato k zajímavým překladovým počinům minulého roku a vzbudila velký zájem (nejen) mezi polskými komiksovými fanoušky. Románový debut Nebe pod Berlínem (Niebo pod Berlinem, Prószyński i S-ka 2007, přel. Joanna Derdowska) téhož autora sem ale můžeme s klidným srdcem zařadit. Ani Rudiš se nevyhnul škatulce Hrabal, zde ovšem jde i o část autorského mýtu. Na prezentaci své knihy ve Varšavě řekl Łukaszovi Kamińskému z Gazety, že „Podczas pisania książki na stole leżały otwarte opowiadania Hrabala. - Chciałem jakoś zassać jego sposób widzenia świata i przenieść go w dzisiejszą rzeczywistość, przefiltrować jego sposób narracji przez atmosferę Berlina - opowiada Rudiś.“ Jaroslav Rudiš dobře zvládá prezentaci sebe a svých knih, je zvyklý jezdit na autorská čtení a mluvit se čtenáři – to všechno na „cizím“ literárním trhu pomáhá, protože čtenáři i dnes dají hodně na doporučení svých známých. A Rudiš působí přátelsky a otevřeně.

 

Nenápadné nakladatelství W.A.B., které mezi své autory řadí například Wojciecha Kuczoka, Magdalenu Tulli nebo Michała Witkowského, publikovalo v minulém roce knihu Petry Hůlové Paměť mojí babičce (W.A.B. 2007, přel. Dorota Dobrew), skrývající se pod názvem Czas Czerwonych Gór. Exotická mongolská krajina nedovoluje vést paralely s pražským geniem loci a autorčin jazyk je dost vzdálený hrabalovské poetice, a tak se polští recenzenti obrátili k domácí tradici. „Całość przypomina wiele powieści nurtu chłopskiego w literaturze polskiej - bohaterowie uciekający ze wsi do miasta wprawdzie żyją dostatniej, ale gubią coś ważnego po drodze - swoją tożsamość, tradycję, korzenie.“ (Kalina Beluch, Granice.pl). W.A.B. možná sáhlo po mladé české prozaičce i po dobrých zkušenostech s jiným autorem, Jáchymem Topolem, který v počtu vydaných textů dohání dokonce i Michala Viewegha. V současné době ale publikuje u svého přítele Andrzeje Stasiuka v jeho vydavatelství Czarne (Droga do Bugulmy, Czarne 2006; Supermarket bohaterów radzieckich, Czarne 2005; Nocna praca, W.A.B. 2005, Siostra, W.A.B. 2002; Anioł, Fa-art 2002). V loňském roce ale polské příznivce Jáchyma Topola žádný nový titul nepotěšil. Již druhý román vyšel loni také Miloši Urbanovi, po Sedmikostelí (Klątwa siedmiu kościołów, Prószyński i S-ka, přel. Zbigniew Machej) se obejvil i Stín katedrály (Cień katedry, Prószyński i S-ka 2007, přel. Katarzyna Kępka-Falska). Jeho parodii a hru s konvencí gotického románu a krimi však jeho vydavatel vzal příliš vážně a obálka tak naláká spíše vyznavače hororů než příznivce intertextuálních narážek. Na přebal svého debutu na polském literárním trhu si stěžoval i sám autor v rozhovoru s Rafałem Chojnackým.

 

Mezi nejoblíbenější a nejceněnější autory v Polsku patří stále Milan Kundera. Prestižní nakladatelství PIW (Państwowy Instytut Wydawniczy) už vydalo řadu jeho románů, které dodnes nemáme v české podobě. Mezi ně patří i loňská Niewiedza (L´Ignorance, přel. Marek Bieńczyk), naopak dalšího vydání se dočkaly dnes už klasické romány Nieznośna lekkość bytu (Nesnesitelná lehkost bytí, 5. vydání, přel. Agnieszka Holland) a Żart (Žert, 3. vydání, přel. Emilia Witwicka). Pokud se Vám tedy nechce číst Kunderu francouzsky, anglicky nebo rusky, můžete to zkusit třeba polsky. I protěžovaný Bohumil Hrabal (co by si bez něj polští recenzenti počali!) se objevil na pultech vydavatelství. Świat Literacki přišel s novým výborem z jeho povídek (Schizofreniczna ewangelia, 2007, přel. Józef Waczków) a u příležitosti polské premiéry další menzelovské „hrabaliády“ připravil pro své čtenáře také knihu Obsługiwałem angielskiego króla (2007, přel. Jan Stachowski). Je však vidět, že se polští vydavatelé snaží představovat i nové autory, obzvláště potěšitelný je překlad debutu Petry Hůlové, který snad pomůže vysvobodit českou literaturu v Polsku ze zajetí hrabalovského mýtu. Zdá se, že další vlna polských čechofilů a překladatelů začala po vzoru Mariusze Szczygła pátrat v méně známých koutech české kultury a nacházet si své autory.

 

 

Lucie Kněžourková

14. 01. 2008

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 880965 návštěv, dnes zatím 123 (2 online).