NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

NOVÉ KNIHY: Knihovnička 2007

Loni jsme si na tomto místě tak trochu stěžovali, že polské beletrie nám v roce 2006 čeští překladatelé a vydavatelé příliš mnoho nenabídli. Letos, resp. loni jsme se přece jen dočkali některých prozaických literárních bonbónků, pojďme si tedy na začátku nového roku připomenout, které to byly – pokud vám některé z nich utekly, je jistě dobrým novoročním předsevzetím začít s četbou v roce 2008 právě u nich.

 

Prozaici silně vládli polským překladovým publikacím loňského roku. Oproti roku předloňskému přišli lehce zkrátka polští básníci (nemluvě už o dramaticích), byť vůči starší polské poezii bychom jistě měli ještě nějaký ten dluh a ani současná básnická tvorba, jak nasvědčují třeba nominace na prestižní polské literární ceny, není nezajímavá. Čeští překladatelé se naopak relativně pečlivě snaží sledovat soudobé polské prozaické literární dění a bez nadměrného časového prodlení nám zprostředkovat alespoň některá z klíčových polských děl posledních několika let. Loni si zvláště pospíšili např. s vydáním Witkowského románu Chlípnice nebo – vcelku logicky – s Gottlandem Mariusze Szczygła. Ledacos nám v češtině nejspíš bude ještě chybět, ale Jerzyho Pilcha nebo román Gnój prozaika a básníka Wojciecha Kuczoka (jehož u nás známe ze zdařilé básnické antologie Mrtvé body) jsme si už dříve mohli přečíst ve slovenském překladu. Na druhou stranu, některé další, stále ještě aktuální počiny česká vydavatelství chystají na tento rok, za všechny připomeňme např. loňskou vítězku ceny Nike Dorotu Masłowskou a její Královninu šavli. A jistě je také dobře, že nám rok 2007 doplnil sbírku děl Witolda Gombrowicze – česky konečně vyšel Kosmos a krátce nato i klíčový Trans-Atlantik.

 

Na začátku zmiňme ještě v posledních dnech roku 2006 vydanou Duklu (Periplum, Olomouc 2006; přel. J. Kamińska) u nás dobře známého Andrzeje Stasiuka. Stasiuk se především svými Haličskými povídkami zařadil mezi nezajímavější polské autory střední generace (nar. 1960), jeho další tvorba jako by se však vydávala jiným směrem, do postmoderně chaotické Varšavy v románu Dziewięć nebo k syrové autobiografii Jak jsem se stal spisovatelem. Částečným návratem k poetice podobné Haličským povídkám je právě povídkový soubor Dukla – portrét místa vzdáleného rušné civilizaci, kde se snoubí bohatá historie (od dávných Lemků až po války 20. století) s nepříliš poetickou současností. Ústřední delší prózu doplňují kraťoučké skici nahlížející z různých úhlů pohledu zdánlivě všední motivy dukelské každodennosti. Zvláštní směs okouzlení a smyslu pro poetiku „malého světa“ Dukly i svérázné estetiky ošklivosti a věrohodně vykreslené lidské otupělosti vůči modernímu světu jen ztěžka hledajícímu svou duši je hlavní zbraní této knihy.

 

Jinak se ovšem hlavní polsko-českou literární událostí roku stala reportážní kniha Mariusze Szczygła Gottland (Dokořán, Jaroslava Jiskrová – Máj, Praha 2007; přel. H. Stachová). Ta vzbudila pozornost už svým přitažlivým tématem polského pohledu na českou mentalitu, kulturu a historii, ale i vcelku pečlivou prezentací, vysokou prodejností a v neposlední řadě i komickou aférou s pokusy zakázat její prodej kvůli „závadnému“ názvu. Szczygieł má smysl pro čtivé vyprávění, ne nadarmo se reportážnímu řemeslu učil u Hanny Krall. Neskrývá svůj subjektivní pohled na věc (ostatně právě osobní zanícení je na knize nejzajímavější), ale také se snaží zbavit polského pohledu na Čechy tradičních stereotypů a pečlivě kutat i méně známé informace. Od sestřenice Franze Kafky se – tak jako ostatní – nic nedozvěděl, ale i o nulové informační hodnotě svého snažení dokázal napsat úsměvnou minireportáž. Kdo ještě nečetl, musí znát. K českému vydání se chystá i Polska Praga Leszka Mazana, jakýsi průvodce po polských stopách v české metropoli, takže je pomalu na čase, abychom se i my začali ohlížet více na sever – jen reportáže Pavla Nováka jsou trochu smutnou bilancí.

 

S novými polskými prózami se pytel konečně roztrhl až ke konci roku. V brněnském Hostu se specializují ne snad na polskou literaturu jako takovou (což by neškodilo), ale spíše na osobnost Olgy Tokarczuk. V létě již podruhé vydali její starší „mytický“ román Pravěk a jiné časy (Host, Brno 2007; přel. P. Vidlák), který se setkal s velkým úspěchem i u nás, před nedávnem pak novější román Poslední příběhy (Host, Brno 2007; přel. P. Vidlák). Tematika Olgy Tokarczuk se příliš nemění, ale v řadě jejích publikací zaujmou Poslední příběhy zaostřením na konkrétní lidský příběh, takřka hmatatelně známý a blízký, přenesením rozjímání nad tématy smrti, rodinného i společenského vykořenění či mezilidského odcizení z roviny univerzálních pouček na rovinu komorního příběhu plného brilantně vykreslených detailů a zdánlivě, avšak literárně silné každodennosti. Škoda jen, že ve dvou ze tří příběhů knihy autorce právě výše zmíněné mizí pod rukama…

 

Došlo i na „mladého nadějného“ vratislavského Michała Witkowského a jeho Chlípnice (Fra, Praha 2007; přel. J. Jeništa). Jeho román z prostředí zženštilých „polských buzen“ vyvolal v Polsku velký rozruch především díky svému tématu, mezi literárními kritiky pak žhavé diskuse, nakolik soudit jeho společenský dopad a „poznávací funkci“ a nakolik literární kvality nebo do jaké míry lze či nelze obé oddělit. Witkowského mistrně stylově i jazykově zvládnutý román má sice daleko k poetickému čtení na večer, ale kdo rozumí dobré literatuře, přečte ho na posezení a odnese si neotřelý literární zážitek. Na Chlípnicích čtenáře zaujme barvité a rafinované odstínění jazyka, smysl pro humor, přes všechnu vulgárnost jazyka nesklouzávající k poklesle vulgárním vtípkům, neobyčejný cit pro vystižení šedivé reality 70. a 80. let či nápaditá hra s postavou vypravěče. To vše stojí za větší pozornost než věčné debaty o tom, jak se Witkowského literární „tetky“ mají k realitě dnešního Polska.

 

Třetím do prozaické party je v Polsku známý a oblíbený, u nás dosud nepřekládaný Jerzy Pilch, jehož cenou Nike 2001 ověnčený povídkový soubor U strážnýho anděla u nás vyšel krátce před Vánoci (Fra, Praha 2007; přel. B. Gregorová). Pilchovy „alkoholické povídky“ nesoucí se v duchu hesla „není žádná filosofie pití, je jedině technika pití“, nabízejí zajímavé srovnání třeba s Bohumilem Hrabalem, s nímž Pilcha srovnávají polští kritici, nebo s Michalem Vieweghem – jako polského Viewegha Pilcha označují zase kritici čeští. Kniha přináší nejen pestré střídání humorné a teskné polohy, ale i svérázný happyend. Trojlístek zajímavých polských próz zbývá doplnit povídkovým souborem méně známého básníka a prozaika Darka Fokse nazvaným Svatební pizza, který je dalším polonistickým počinem ostravské revue Protimluv (Protimluv, Ostrava 2007; přel. J. Faber), jež se zodpovědně věnuje méně exponovaným tvůrcům především z příhraničních regionů. Foksovy krátké a pečlivě dávkované – i z vizuálního hlediska – mikropovídky těží především z dynamického stylu, hry s jazykem a strukturací textu i z absurdně komické jazykové logiky, která místy nudí, ale místy výtečně baví. Zkrátka nepřišel ani ten, koho baví žánr fantasy: příběh o „neúplatném pronásledovateli kacířů a zlodějů, Meči v rukou andělů v krutém světě“ – román Služebník boží Jacka Piekary – vydalo v edici Trifid nakl. Triton (Triton, Praha 2007; přel. P. Weigel).

 

Již jsme zmiňovali dlouho očekávané překlady dvou románů Witolda Gombrowicze, velmi záslužný počin. Kosmos přeložil Erich Sojka již dávno, ale na pulty se kniha dostala až zkraje loňského roku (Argo, Praha 2007; přel. E. Sojka). Nad absurdně groteskním Trans-Atlantikem, nemilosrdně tepajícím mnohé polské neduhy a mýty, pracovala překladatelka Helena Stachová také několik let. Jedná se o podobný překladatelský oříšek jako knihy Witkowského, obě česká vydání (a Sojkův Kosmos nevyjímaje) jsou však dokladem, že polonistické překladatelské řemeslo se u nás nemá zase tak špatně. Kdo soustavně hovoří o Chlípnicích jako o prvním polském „gay románu“, měl by si nejen toto Gombrowiczovo dílo přečíst ještě jednou. Je otázkou, nakolik může tento bytostně v „polskosti“ zakořeněný text vůbec oslovit českého čtenáře, ale Kosmos lze rozhodně doporučit i těm, kteří toho např. o polské emigraci nevědí mnoho. Svět jako jedna velká šifra, hermetické i hermeneutické hrátky, vypjaté bujení lidských emocí i pudů, konstrukce i dekonstrukce světa kolem nás, absurdní humor, originální jazyk – Kosmos je zkrátka vrcholným Gombrowiczovým dílem.

 

Abychom nezapomněli na poezii – jedinými nově přeloženými verši je sbírka kněze Franciszka Kameckého nazvaná příznačně Nářek kněze (H+H, Praha 2007; přel. L. Daňhelová). V českém prostředí zajímavý vhled do literárního proudu nám dosti vzdáleného – polské tzv. kněžské lyriky. Nejen Jan Twardowski by se nám měl při těchto slovech vybavit. A nejen zatvrzele duchovní témata dnes taková poezie nabízí.

 

Na závěr ještě několik tipů z odborné literatury. Českou, slovenskou a polskou literaturu spojil nad tématem literární reflexe holokaustu sborník Holokaust – Šoa – Zagłada v české, slovenské a polské literatuře (Karolinum, Praha 2007; ed. J. Holý). Literární vědci a filmoví historici se v něm zamýšlejí mj. nad díly A. Lustiga, J. Weila, H. Grynberga nebo J. Topola, ale i nad obecnějšími otázkami postavení memoárové literatury či zobrazení vyhlazení polských Romů v polském filmu a literatuře. Nakladatelství Naše vojsko pak vydalo další knihu historika Janusze Piekałkiewicze, tentokrát Polské tažení o událostech září roku 1939 (Naše vojsko, Praha 2007; z něm. přel. M. Moravec). Podtitul Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku napovídá, že se autor soustředil zejména na německo-sovětské kleště svírající tehdejší Polsko a na důsledky jejich stisku. Spíše populárně-obrazovou publikací je pak kniha na stejné téma – Polsko 1939. Zrození bleskové války Stevena J. Zalogy (Grada, Praha 2007). Ta se soustředí jen na první měsíc války a především na válečnou taktiku obou bojujících stran. Zajímavým doplňkem odborného historického čtiva jsou pak literární vzpomínky polského spisovatele a novináře Kazimierze Moczarského na pobyt ve vězení, kde krutou hříčkou osudu jako bývalý bojovník AK strávil několik let v cele smrti s nacistickým zločincem Jürgenem Stroopem. Moczarského Rozhovory s katem vyšly česky už v polovině 80. let, ale pod cenzorským dohledem, nyní je nově vydala pražská Jota (Jota, Praha 2007; přel. P. a D. Provazníkovi). Jako bonbónek pro milovníky animovaných filmů už jen připomenu sborník Resuscitace neskutečných světů, který se ohlédl za 5. ročníkem olomoucké Přehlídky animovaného filmu. K dostání byl bohužel jen velmi omezeně např. v pražském kině Světozor. 

 

Michala Benešová

07. 01. 2008

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 983088 návštěv, dnes zatím 98 (6 online).