NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

Kondice polské kinematografie

Začít s polskými přáteli diskusi o polské kinematografii, to je jako tlesknout v oblasti lavinového nebezpečí – riskujete, že vás jejich názory zavalí a přidusí. Všeobecně se přijímá názor, že polská kinematografie prožívá období krize – a to už téměř dvacet let. Neobjevil se žádný výjimečný režisér nebo skupina tvůrců, nedošlo ke zformování žádného proudu, manifestu či hnutí. Od filmu k filmu se mění umělecká úroveň snímků. Vznikají hloupé komedie, povrchní dramata a zbytečné krimi-filmy, které jsou navíc dotovány z vládního rozpočtu. Poláci přestávají věřit ve vlastní kino. Za nejlepší období polské kinematografie je stále uznávána Polská filmová škola (zhruba 1956–1960) a Kino morálního nepokoje (zhruba 1976–1981). Filmy, které byly tehdy natočeny, jsou velmi ceněné nejen polskými diváky, kritiky a historiky. Mnoho snímku získalo významná ocenění na mezinárodních festivalech a dodnes se polská kinematografie automaticky pojí s režiséry jako Wajda a Munk nebo Kieślowski a Holland.

 

Na druhou stranu se ale v kinech během posledních let ukázaly filmy jako Mój Nikifor (2004), Wesele (2004), Pręgi (2004), Plac Zbawiciela (2006), Sztuczki (2007), Pora umierać (2007), Katyń (2007) a jiné, o jejichž umělecké úrovni nemůžeme pochybovat.  

 

Jak to tedy je? Je polská kinematografie na dobré nebo na špatné cestě? A co jí chybí?

 

Gazeta Wyborcza odstartovala nový cyklus článků Kondycja kina polskiego, v němž se budou odborníci zabývající se polským filmem vyjadřovat k současnému stavu polské kinematografie. Úvodní slovo bylo věnováno významnému polskému kritikovi Tadeuszi Sobolewskému. Videozáznam si můžete pustit zde.

 

Na internetové stránce tohoto cyklu najdeme jak dlouhé polemické texty, tak kratší aktuality.

 

Do problematiky polské kinematografie nás uvedou dva články. Prvním z nich je text Anity Piotrowské Polskie kino – bez instrukcji obsługi, v němž se autorka zamýšlí nad povinnostmi polského režiséra. Má vůbec režisér nějaké povinnosti? Jak to bylo dříve a jak vypadá situace nyní? A jak by měla vypadat? Její odpověď zní: pokud režisér netočí film z vlastní potřeby, nebude to dobrý film. „Twórca filmowy musi swój temat ‚przeżyć‘, przetrawić, znaleźć do niego osobisty klucz, a nie tylko odrabiać zadanie. Kino wcale nie musi być z założenia pożyteczne, nie musi wpisywać się w jakiś nurt czy szkołę.“ Dále se ve svém článku zabývá problémem výběru tématu pro film. Choutky většiny diváků, kteří tlačí na režiséry, diktát několika znalců a jen málokdy vnitřní potřeba umělců – tak to podle autorky vypadá dnes. Po roce 1989 se tak začaly na přání kritiky točit filmy o šedivé realitě. Když se ukázalo, že už se na podobné snímky nemůže nikdo dívat, negativní pohled na svět vystřídala lavina komedií z happyendem. Na samém konci se autorka zamýšlí nad finanční podporou kinematografie. Chybějící finance jsou podle Piotrowské viníkem mnohých neúspěchů.

 

Tadeusz Sobolewski, autor druhého článku – Nie będzie szkoły polskiej, hledá kořeny neúspěchu polské kinematografie po roce 1989 v rezignaci filmařů na svou moc. Jednou z příčin bylo podle Sobolewského vytlačení domácí produkce na okraj trhu, ve spojení s nadměrným přílivem zahraničních filmů. „Czy to nie paradoks? Kiedy demokracji nie było, filmowcy przyjmowali postawę demokratyczną. Kiedy powstały warunki do demokracji – musieli się wycofać.“ Často slyšíme ze všech stran, jak výborné filmy se točily v období Polské filmové školy a Kina morálního nepokoje. Autor článku se domnívá, že tato nostalgie tlumí snahy současných umělců. Ale dokonce i tehdy, kdy se někdo pokusí prorazit, ještě nemá vyhráno. „Zewsząd słychać wołanie o ‚współczesny film zaangażowany‘, ale gdy się taki film pojawi, przechodzi prawie bez echa.“

 

„Polskie kino jest uzależnione od fabuły. Powinno zerwać z kłamstwem obiektywnego przedstawiania, porzucić fabułę na rzecz wyobraźni, wybijać z letargu przewidywalności.“ Tak začíná text Igora Stokfiszewského Kino idealistyczne, kino demokratyczne, další z článků věnujících se polské kinematografii. 

 

Jedno je tedy jisté. Něco se děje. Možná ne přímo před kamerou, ale určitě v hlavách těch, kteří chtějí pomoci a mají určitý vliv. Polská kritika se vydala na záchrannou výpravu. Připomeňme ještě na sám konec definici slova krize. Výraz řeckého původu má tento význam: období obratu, rozhodná chvíle, kritický bod, po kterém následuje změna k lepšímu, nebo k horšímu.

 

www stránky cyklu zde

-hm-

25. 11. 2007

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 863893 návštěv, dnes zatím 323 (3 online).