NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

NOVÉ KNIHY: Cestovat? Do Čech?

Olga Tokarczuk: Bieguni

(Wydawnictwo Literackie, Kraków 2007)

 

Nový román Olgy Tokarczuk – zdá se – nevybočuje z dosavadní autorčiny tvorby. Opět spojuje hned několik motivů a vypravěčských linií, krátkých zamyšlení a drobných, takřka deníkových poznámek, které tentokráte drží pohromadě ústřední motivy dva. Tím prvním je cestování, putování, zkrátka „život na cestě“, tím druhým lidské tělo, lidská tělesnost a vztah člověka k ní. Téma první se odráží v příbězích muže, kterému se v Chorvatsku náhle nevysvětlitelně ztratí žena s dítětem, Moskvanky, která se jednoho rozhodne nevrátit domů ke svému postiženému synovi a raději krouží tunely moskevského metra, nebo samotné vypravěčky navštěvující jedno světové letiště za druhým. Téma druhé zosobňuje postava Filipa Verheyena, holandského anatoma 17. století, jenž zkoumal tzv. fantomovou bolest na své vlastní amputované noze, neboť „moderní člověk touží po nesmrtelnosti těla, ne duše“. Ptáte-li se, jak lze vůbec tyto zdánlivě nesouvisející motivy skloubit, nejste sami. Nedostatečně hodnověrné scelení jednotlivých linek příběhu vytýkají Tokarczuk mnozí polští recenzenti. Sama autorka svou volbu vysvětluje slovy: „Ciało to wehikuł podróży, w którą wyruszyliśmy w dniu urodzenia.“ Cesta je stejně tak záležitostí těla, jako duše. Jak jsme už mohli pozorovat na jejích dřívějších románech, slabší je Tokarczuk v momentech, kdy se pustí do svého poetického filozofování či psychologizování a možná trochu příliš zbrklého převádění psychologických a antropologických pouček do literárního hávu. Ve své nejnovější knize podává touhu lidí po cestování a její naplnění jako novodobý způsob útěku před tíživým stereotypem všedního života, jako odvážnou vzpouru proti němu i jako pokus jak poznat sám sebe. Je pak otázkou, co podobné (lehce anachronické) rozvažování může dát dnešnímu čtenáři... 

 

Jarosław Iwaszkiewicz: Dzienniki 1911–1955

(Czytelnik, Warszawa 2007)

 

Jarosław Iwaszkiewicz, prozaik, básník, esejista i překladatel, je jednou z nejzajímavějších postav polské literatury uplynulého století. Deníkový žánr má v Polsku bohatou tradici, i dříve nikdy nevydané zápisky jsou postupně vytahovány ze šuplíků a depozitářů (od r. 2005 mohou být konečně publikovány např. kompletní deníky Marie Dąbrowské). Texty primárně soukromého charakteru nabývají až sekundárně literární povahy. Iwaszkiewiczovy Deníky jsou toho dobrým příkladem. Jsou četbou spíše privátní, Iwaszkiewicz netouží budit pouhé zdání osobní, důvěrné zpovědi, která je však spíše potenciální pastí na příliš důvěřivého čtenáře a autorovou na odiv stavěnou exhibicí, jako to známe z deníků Gombrowicze. Na Iwaszkiewiczových denících zaujme daleko spíše silně osobní obraz jeho samého, doposavad méně známý. Své deníky nikde nepublikoval, jen dříve už vyšly jeho zápisky z válečného období (Notatki 1939–1945). První svazek Deníků z let 1911–1955 (Iwaszkiewicz si psal deník až do své smrti v roce 1980) předkládá trochu jiný obraz autora, který nebyl jen zručným spisovatelem nebo přívržencem PRL-ovského režimu, ať už z jakýchkoli důvodů. Zřetelné je Iwaszkiewiczovo vnitřní rozpolcení: člověka profesně úspěšného, uznávaného, a přesto stále nespokojeného, pochybujícího a osamělého. Na jedné straně pocit samoty a „nutnost nést kříž rodiny a manželství až do konce“, na druhé polemika s povzdechem André Gida „proč jsem se oženil?!“ – oba spojovala náklonnost k mužům, Iwaszkiewicz však mj. píše: „Mam wrażenie, że to jedyny rozsądny krok, jaki w życiu zrobiłem, to ożenienie się z Hanią. Cierpiałem – i jak strasznie – ale tym bardziej byłem do niej przywiązany.“ Právě tyto niterné stránky Deníků překvapí nejvíce. Podnětný je i Iwaszkiewiczův pohled na dobové literární, ale i politické dění. S láskou vzpomíná na počátek 20. let, kdy byl jedním ze zakladatelů básnické skupiny Skamander, popisuje dojmy ze setkání s Crocem či Sartrem, poválečné polské emigraci vytýká nezájem o dění v zemi a nepochopení, sám hovoří o představitelích PRL-u jako o oslech, ale nedokáže (nebo nechce?) neudržovat s nimi diplomaticky vlídné vztahy. Iwaszkiewiczovy Deníky nejsou jeho životním dílem, jako je tomu u Dąbrowské nebo Nałkowské, ale spíše zajímavými fragmenty, které tu a tam doplní jeho literární portrét, byť zřejmě jen málokdy zaplní bílá místa.

 

Mariusz Szczygieł: Gottland

(Dokořán, Praha 2007)

 

Trojlístek knižních novinek doplní tentokráte české vydání Gottlandu Mariusze Szczygła v překladu Heleny Stachové. Čerstvý držitel čtenářské ceny Nike 2007 píše o Češích netradičně: o legendárním Stalinově pomníku na Letné a lidech, kteří ho stavěli i bourali, o Baťově obuvnickém impériu, o sestřenici Franze Kafky nebo kontorverzní herečce Lídě Baarové. Polákům tak láme mnohé stereotypy, i Čechům ale mnohdy vypráví o faktech a událostech méně známých. Ostatně, ve Státním ústředním archivu byl první, kdo si objednal složku "Stalinův pomník na Letné"... Své čtenáře si tak jistě najde i u nás - inu, polský pohled na věc.

 

Naši recenzi (brzy i recenze) na Gottland si můžete přečíst v Zápisníku.

 

-mb-

29. 10. 2007

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 951746 návštěv, dnes zatím 413 (3 online).