NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

NOVÉ KNIHY: Držte si klobouky, Gombrowicz útočí!

Witold Gombrowicz: Trans-Atlantik

přel. Helena Stachová

(Edice Revolver Revue, sv. 22, 2007)

 

Konečně! Jinak se snad na český překlad Trans-Atlantiku Witolda Gombrowicze nedá reagovat. Helena Stachová dlouho překládala jeden z nejsložitějších gombrowiczovských textů pouze do šuplíku, nyní se můžeme seznámit s výsledkem její mnohaleté práce a pokusem převést do češtiny knihu, která je tak pevně srostlá s polštinou a polským kulturním kontextem. Gombrowicz se dotýká všech citlivých „polských“ témat: lásky k vlasti, emigrace, romantismu a mesianismu, hrdinství, vojenské cti. Na druhou stranu se hrdina zapojuje do homoerotických intrik, podobně jako v Pornografii zaplétá své okolí do složitých her, ve kterých jsou účastníci nuceni odhalovat své stereotypní představy a nízké pudy. Trans-Atlantik vyvolal už v době svého vydání bouřlivé reakce, nechuť vzbudil samozřejmě i v emigrantských kruzích. Jak pěkně ukázala bitva o kánon povinné četby, dodnes dokáže vyvolat rozruch. Ministr Giertych a řada dalších pravověrných nemohou Gombrowiczovi odpustit jeho výpady proti Polsku, „zbabělost“ a hlavně sexuální orientaci. Ačkoli se autor sveřepě bránil ztotožňování svého díla s vlastním životem, ve většině recenzí Trans-Atlantiku se přesto dočteme, že se jedná o autorovy vzpomínky na emigraci a pobyt v Argentině. Na jedné straně takové zjednodušování a zaměňování autora a literární postavy není v pořádku, na straně druhé se ovšem hlavní hrdina (a vypravěč v jedné osobě) jmenuje Witold Gombrowicz, a i další reálie se podezřele shodují.

 

Gombrowicz se skutečně v roce 1939 nalodil ve Gdyni na parník Chrobry směr Buenos Aires a v cizině ho pak zdrželo vypuknutí 2. světové války. S návratem nepospíchal, ostatně poměry poválečného Polska k tomu ani výrazně nelákaly. Brzy se stal zakázaným spisovatelem, především kvůli spolupráci s pařížskou Kulturou, kde vyšel v roce 1953 jako první svazek Knihovny Trans-Atlantik nebo jeho Deník. Oba texty si můžeme přečíst v češtině díky Heleně Stachové, která je zkušenou gombrowiczovskou překladatelkou a zasloužila se mj. o české verze románů Ferdydurke a Pornografie. Pro překlad Gombrowicze musela vymyslet celý odpovídající slovník pro jeho specifické výrazy, nad vhodnými převody klíčových slov gęba (u Stachové držka) nebo upupienie (nasadit zadničku) se vedou spory, nicméně jako u každého překladu se vždy bude jednat jen o kompromis. Trans-Atlantik je asi jazykově nejzáludnější text, Gombrowicz v něm hojně navazuje na polskou literární tradici od šlechtické gavendy po Trilogii Sienkiewicze nebo romantický epos Adama Mickiewicze Pan Tadeusz. Užívá archaických výrazů i celých obratů, narazíme na řadu upravených citátů z literárních děl, promluvy vypravěče připomínají styl evangelia nebo starých kronik. Pro českého čtenáře jsou často tyto vazby nepřeložitelné, stejně jako je mu vzdálená problematika polskosti a neustálé jitření velkých ran polského národa. Necháme se tedy překvapit, jaké reakce vzbudí Trans-Atlantik u českého publika.

 

Ukázka z textu

 

Michał Głowiński: Monolog wewnętrzny Telimeny i inne szkice

(Wydawnictwo Literackie, 2007)

 

Literární vědec Michał Głowiński samozřejmě nemohl obejít tak zvučné jméno jako Witold Gombrowicz. V knize Gombrowicz i nadliteratura (Wydawnictwo Literackie, 2002) se pokusil analyzovat jeho tvorbu v rámci jeho pojmu nad-literatury, tedy literatury jako hry s tradicí a konvencí. Zde bychom Vás však rádi upozornili na jeho novou knihu Monolog wewnętrzny Telimeny. Soubor textů, které vyšly již dříve časopisecky nebo zazněly jako referát během konferencí i při jiných příležitostech, je rozdělen do dvou částí: na teoretické statě a praktickou interpretaci. Obě ale spojuje zaviděníhodná lehkost a erudice. Głowińskému je stále vlastní pečlivá analýza textu, zároveň je schopen doplnit jí kulturním a společenským kontextem. Věnuje se mj. veršům Szymborské, Białoszewského, Kochanowského, Miłosze, Leśmina nebo Staffa a prozaickým útvorům Herlinga-Grudzińského nebo Pruse. Jak se vším souvisí název knihy Vnitřní monolog Telimeny? Joanna Szczęsna vysvětluje: „Osią, wokół której obraca swą analizę, jest oczywista skądinąd konstatacja, że kobiety przez wieki nie zabierały głosu w przestrzeni publicznej, nie wygłaszały przemówień, kazań i oracji („przyznam, że nie słyszałem o wielkich mowach Kleopatry, Izabeli Katolickiej czy angielskiej Elżbiety I; wiadomo, że przemówienia Elżbiety II wygłaszane co roku w brytyjskim parlamencie pisze z urzędu premier, a pani Thatcher była nim tylko przez lat dwanaście“). Nie miały takich uprawnień również jako bohaterki literackie. Jakie więc to kulturowe zróżnicowanie możliwości mówienia mężczyzn i kobiet miało konsekwencje dla literatury? Mogły konwersować i oddawać się „mowie wewnętrznej“. I dowodzi Głowiński, jak w epizodach z księgi V i XII Telimena, „koncertująca solistka“, staje się prekursorką monologu wewnętrznego.“ (Gazeta Wyborcza, 27. 8. 2007)

 

 

-lk-

10. 09. 2007

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 986369 návštěv, dnes zatím 544 (6 online).