NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

Rozhovor s Prokopem Siostrzonkem

KŘESŤANSTVÍ BY SE NEMĚLO STÁT INTELEKTUÁLNÍM KLUBEM

Patrik Eichler

 

Rozhovor Literárních novin s převorem-administrátorem benediktinského kláštera v Praze-Břevnově Prokopem Siostrzonkem o řeholnictví před listopadem 1989, nevědomosti ve věcech víry, Janu Husovi, současném Polsku i domácím katolickém tisku.

Text vyšel v Literárních novinách č. 25/2007 na straně 15.

 

Kdy jste se, pane převore, poprvé setkal se jménem benediktinského řádu?

Musím zmínit osobnost Aleše Gwozda – posledního břevnovského převora před uzavřením klášterů. Páter Aleš pocházel stejně jako já z Těšínska a po zabrání klášterů a internaci, kterou v padesátých letech prošli všichni řeholníci, si musel hledat civilní zaměstnání. Na výběr dostal zemědělství, stavebnictví anebo hornictví. Samozřejmě si vybral svůj domovský region a s ním i hornictví. S příchodem osmašedesátého roku mohli tito kněží začít alespoň vypomáhat v duchovní správě, a tak nějaký čas působil v Českém Těšíně a jeho okolí. On byl první živý benediktin, se kterým jsem se setkal; člověk neobyčejně pokorný a vlídný. Mně osobně ukázal krásnou tvář benediktinů právě on.

Měl bych asi říci i to, proč se mnozí stávali řeholníky v době komunismu a ilegálně. Člověk přirozeně hledal určité duchovní zázemí a oporu, takže to někdy nebyla ani tak cesta za konkrétními duchovními vzory, ale cesta hledání opory pro život. Přes pátera Aleše jsem se pak dozvěděl i o Anastázi Opaskovi, se kterým on udržoval podzemní kontakt zejména díky pomoci umělců, kteří často vyjížděli na Západ.

 

Pokud jste měl tenhle kontakt na Západ, neuvažoval jste někdy o odchodu vy sám?

Ne, protože jsem si říkal, že tady je práce dostatek. Ani poté, když se v polovině osmdesátých let přišlo na mé kontakty s Anastázem Opaskem a já se dostal do kontaktu se Státní bezpečností, jsem o odchodu neuvažoval. Na prvních setkáních se Státní bezpečností jsem byl popravdě naprosto nepřipravený. Myslel jsem si, že se mi podaří něco zachránit. Když jsem byl potom pozván mimo budovu SNB, tak jsem jakoukoli spolupráci striktně odmítl, a to mě do čtrnácti dnů stálo státní souhlas, který byl tehdy nutný „k výkonu kněžského povolání“. Proto je moje jméno občas vláčeno v souvislosti se Státní bezpečností. Dnes jsem rád, že k tomu mohu ukázat kopie patřičných dokumentů. Na onen Západ jsem tak poprvé vycestoval až v lednu 1990, když jsem jel do nemocnice ve Vídni za Anastázem Opaskem, který tehdy z radosti nad změnou u nás dostal infarkt. Byla to jak má první cesta za železnou oponu, tak mé první setkání s ním.

Poté po roce 1990 se tady na Břevnově scházela řada osobností s mnohdy nelehkým osudem, od Karla Kryla přes Ivana Medka k Ivanu Divišovi a lidi z exilu, exilových vln let 1948 i 1968, jejichž život často také nebyl jednoduchý. Jednoho „podniku“ v exilu jsem si ale vážil: Opusu bonum jako platformy, kde se mohli sejít lidé s mnohdy rozdílnými názory. Jeden velký rozdíl mezi dobou před listopadem 1989 a dneškem je, že tenkrát lidé byli schopni spolu hovořit, i když byli jeden levicový, druhý pravicový. Naše úzké zaměření nám dnes brání sednout si spolu. Bez toho by ale Anastáz Opasek nemohl ve Frankenu vedle sebe posadit Zdeňka Mlynáře s Pavlem Tigridem. Mnozí mu za to nadávali, ale já myslím, že takových setkání je třeba se nebát.

 

Souhlasím. Jeden z prvních rozhovorů Pavla Tigrida se Zdeňkem Mlynářem pak vyšel na jaře 1979 v pařížském Svědectví a je to jeden z nejvýznamnějších textů pro pochopení generačního rozdílu poúnorového a posrpnového exilu a pro pochopení toho, co skutečně byla generace takzvaných osmašedesátníků. Pojďme ale postupně. Jak se dnes daří zdejší komunitě – kolik má členů a odkud se vůbec dnešní mniši rekrutují?

Břevnovská komunita dnes čítá čtrnáct lidí, obsazení je vlastně zhruba stejné jako při volbě Anastáze Opaska opatem v březnu 1947, ale věkový průměr je dnes výrazně nižší. Tehdy tam on a jeho převor páter Aleš Gwozd jako třicátníci byli asi nejmladší. Teď je věkový průměr kolem třiatřiceti let. Já jsem ve svých padesáti z těch čtrnácti třetí nejstarší. Jinak lidé do kláštera přicházejí z různých koutů země. Značná část jich ale nepochází z tradičních katolických rodin. Jsou to často lidé, kteří cestu k víře našli až v dospělém věku.

 

Existuje ve skutečnosti něco jako ekumenická spolupráce křesťanských církví?

Sám mám s představiteli jiných církví velmi dobré kontakty. Nakonec i pocházím z Těšínska, kde vedle sebe tradičně žijí katolíci, ale i příslušníci Slezské církve evangelické augsburského vyznání, s jejímž biskupem Vladislavem Volným mě dlouhá léta pojilo přátelství.

 

To, co říkáte, by asi potvrdil i Tomáš Halík nebo jiný z duchovních, které bychom měli sklon pokládat za „osvícené“. Nakolik jsou ale slova o „velmi dobrých kontaktech“ přenositelná do života jednotlivých farářů, ale i prostých věřících?

Je to různé. Z Těšínska si dobře vzpomínám na velkou nevraživost mezi rodinami, doplněnou navíc ještě růzností národností. Při uzavírání sňatku si kluk katolík našel dívku evangeličku, a navíc Čech evangeličku polskou. Pak se svatba konala na třikrát – ještě když musel být civilní sňatek – a navíc se přeli o jazyk, ve kterém bude obřad probíhat. Ale to jsou extrémy, které už dnes mají ulámané hroty.

Naše společnost navíc dnes ekumenické problémy nevnímá. Pokud jde o otázky křesťanství, stala se vlažnou a nevzdělanou, přestala vnímat existující rozdíly a bere církev jako takovou. Takže za příslušníky církve bere i Židy i buddhisty – nerozlišuje ani mezi křesťanstvím a jinými náboženstvími, ani mezi jednotlivými křesťanskými církvemi. To je dáno malou mírou vzdělanosti v otázce náboženství i různými předsudky, které jsou i v našem školství stále živé. Sám se setkávám s pedagogy, jejichž vědomosti o náboženství jsou často velmi tristní.

 

Můžete nějaký předsudek nebo příklad té nevzdělanost zmínit? Sám si představím vyprávění o páteru Koniášovi, pálícím české knihy, ale zároveň Bohuslavu Balbínovi, ochránci českého jazyka. Anebo povídání o flanďácích, kteří každý den chodí na oběd k jinému ze svých věřících a vyjídají je.

Tradičním a zakořeněným problémem našeho národa je náš vztah k Janu Husovi. Můj přítel, evangelický farář Miloš Rejchrt, Husa jednou nazval „gotickým katolíkem“. Hus se ve své době upřímně snažil o reformu církve, ale určitě nechtěl zakládat nové církevně- křesťanské společenství. Jeho jméno ale bylo uchopeno jinými lidmi, a tak je z něj v naší tradici všechno jiné, jen ne duchovní vůdce. Stal se symbolem sociálních a národnostních změn a revolucionářem, kterým ale rozhodně nebyl. Jan Hus je jedna ze zakořeněných pověr, se kterými se člověk setkává dnes a denně, a to i u lidí, kteří ani samotný život Husův neznají.

 

Zmínil jste, že rozdíly mezi církvemi ve vnímání našich lidí zanikají kvůli náboženskému ochladnutí a nevzdělanosti. Tak ale nejsou rozdíly mezi křesťanskými komunitami vyříkávány, ale zapomínají se. Lze se tomu zapomínání bránit?

Jedině poznáváním a setkáváním se může překonat vnitřní bariéra, která existuje nejen mezi věřícími, ale i duchovními jednotlivých církví. Nedělám si iluze, že všichni katoličtí duchovní jsou otevření dialogu a setkání s příslušníky jiných církví. Vždy ale záleží na místních podmínkách, nakolik je který z duchovních otevřený spolupráci.

Sám pravidelně zajíždím do sboru Církve československé husitské v Liberci. Osvícený laik církve husitské Stanislav Kubín tam pořádá mnohá setkání, která se už stala tradicí. Sám si tam jako v cizím prostředí vůbec nepřipadám.

 

Pořád ale platí, že Česká republika je de facto misijní zemí, řada far je obsazena Poláky, řada Slováky. Nedávno jsem zažil katolickou zádušní mši, kde polský farář vynechal kázání, ale nařídil věřícím zopakovat nahlas Vyznání víry. Vidí-li člověk takový lapsus, těžko ho to k církvi přiláká. A zvlášť při setkání s mladou generací nutně musí docházet k neporozumění.

To je otázka biskupů, kteří do svých diecézí spolubratry z Polska, ale i Slovenska zvou. Sám se na to ale dívám pohledem polským, protože jsem se na hranici narodil, a i když mám všechny školy české, dodnes plynně hovořím oběma jazyky a o dění v polské církvi se zajímám. I polské katolictví podle mě brzy projde očistou a zůstane v něm jen to, co je skutečně pevné.

Vím, že přicházejí polští faráři. Ale já se vždycky táži, proč přichází člověk ze země, kde má všechny možnosti rozvoje a růstu, do cizí země? Proto jsem se vždycky bránil přijímání nových členů, zejména Slováků, do naší komunity. Nejsem nacionalista, ale vidím, že mají jiné vnímání života, víry, tradic… a to vždycky může přinést problémy. Navíc jsem vždycky vnímal, že když se někdo ze Slovenska nebo Polska hlásil u nás, bylo to proto, že měl doma problémy. A ty si přináší s sebou. Proto jsem vždycky v tomto směru velmi obezřetný, protože i na těch, kdo přicházejí s dobrou vůlí a třeba teologická studia dokončili u nás, vidím, že někdy jen velmi pracně hledají společný jazyk, protože, nic naplat, vyrůstali v úplně jiné tradici.

 

„I Polsko projde očistou…“ Otázka se nabízí skoro prvoplánově. Čeho je pak znamením veškerý politický a společenský humbuk v současném Polsku – od nového kánonu literatury, přes mravní revoluci IV. republiky po obnovení lustrací?

Musíme Polsko vnímat v dějinných souvislostech, které já velmi zjednoduším: Uvědomme si, že Poláci si svou národní identitu zachovávali díky katolické církvi. Vždy byli v obklíčení buď německých protestantů, nebo ruských pravoslavných. Onu polskou katolickost jsem vždycky vnímal tak, že Polák je především Polák, a pak katolík nebo možná napřed katolík, a pak Polák, a pak všechno ostatní. A je docela dobře možné, že i za vrcholného komunismu byl Polák možná členem komunistické strany až na třetím místě. To jsou úplně jiné podmínky rozvoje a najednou se to katolictví stalo něčím, co možná nemělo duchovní základ. Stalo se nálepkou, heslem, štítem, pod který se bylo možné schovat a přes určité období to mohlo národ převést: dnes už štít samotný nestačí a Poláci sami se musejí podívat, co pod tím štítem zůstalo, s čím je možné jít dál. A to jim přes hranice nevyřešíme.

 

Čtete katolický tisk?

Ano.

 

Líbí se vám?

Z pověření České biskupské konference jsem dokonce jednatelem Katolického týdeníku, takže se podílím na ekonomickém vedení toho listu, jsem i v úzkém kontaktu s jeho redakcí. Pokud jde o Katolický týdeník, jsem rád, že na sebe přeci jen vzal tvář přívětivější a otevřenější i těm, kdo nepatří mezi tradiční katolíky.

 

Ale je vůbec katolický tisk s to proniknout mimo komunitu katolíků?

Problém pronikání katolického tisku je dán i tím, že dnešní nabídka tisku je tak obrovská, že vede až k jakési přesycenosti a někdy možná i znechucení. Spousta lidí už ani nesleduje televizi nebo zprávy, a proto lidé velmi málo sahají i po tisku jako takovém.

 

Nebylo by lepší, aby Katolický týdeník namísto referování o drobných akcích v mnoha sborech po celé republice popisoval i všednodenní politické události, ale katolickým pohledem?

Nu, máme měsíční přílohu, Perspektivy, která se zaměřuje na intelektuálnější publicistiku. Ta tuto úlohu plnit může.

 

Zmínili jsme polské diskuse. V souvislosti s „aférou“ biskupa Wielguse se i u nás počátkem roku hovořilo o tom, jak katolická církev obstála ve vztahu ke „komunistickému režimu“ nebo Státní bezpečnosti… Proběhla tato diskuse v českém prostředí dostatečně?

V této oblasti musí především každý hovořit sám za sebe. A těžko někoho přinutíte k přiznání. Pro mladou generaci je listopad 1989 daleká historie. A jsou témata jako lustrace, ale i Charta 77, která dnešní mladou generaci už nezajímají. Zdá se mi, že ta témata se podsouvají uměle a že už žijeme v úplně jiných problémech, které je třeba řešit daleko akutněji. Tím to nechci relativizovat, zlehčovat nebo bagatelizovat. Jen mi přijde, že vytahování starých témat má zastřít témata nová, daleko aktuálnější.

 

U vědomí toho, že příběhy jednotlivých lidí jsou rozličné a rozhodně není žádoucí něco jako plakátovité odsuzování, nemělo by přeci jen zaznít nějaké stanovisko – může být chápající, odpouštějící, ale nemělo by být veřejné?

Každý z dnešních biskupů své stanovisko vydal. Ale proč o tom mluvím: vždycky se udělá nějaké stanovisko, nějaké gesto; i papež se v roce 2000 při vstupu do nového tisíciletí omluvil za všechno, co církev způsobila. A pokaždé přijde někdo, komu to nestačí, kdo bude chtít ještě více… A to je takové donekonečna se opakující vytahování témat z minulosti. Proto říkám, že život jde dál a že tady máme témata jiná…

 

Která to jsou?

Pro nás samé je to otázka víry jako takové, jaký má smysl. Nebo konkrétní místo křesťanů ve společnosti: Jak pomoci této společnosti? Kterak jí předat nějakého opravdového ducha. A pak také běžné lidské problémy: Jak se v této společnosti uživit a uplatnit.

 

A jaké je vaše místo ve společnosti dnes?

Místo duchovních, kteří se zdánlivě jenom modlí, vždycky bude složité. Vždy to bude místo určitého znamení. Znamení, které odkazuje na skutečnosti, které jsou přesahující, nadčasové, věčné. Vždycky to bude znamení, kterému se bude odporovat. Nemůžeme čekat, že to bude znamení, které bude přijato jednoznačné kladně, to bychom nebyli následovníky Kristovými.

 

A vaše osobní místo?

I když jsem nechtěl, byl jsem vtažen do různých médií, jsem zván promlouvat k různým tématům, a tak chci být ten, kdo pomůže ulomit hroty předsudků, které tady stále jsou. Aby se někdo zastavil a řekl si: ono se s těmi flanďáky dá mluvit.

Jedna věc je i ta, a hovořili jsme o tom pravidelně s Anastázem Opaskem, že každoročně o Velikonocích křtíme zde na Břevnově řadu dospělých, od revoluce na tři sta lidí. Za celou dobu byl mezi těmito lidmi jediný vyučený. Vždycky to byli lidé s maturitou nebo vysokou školou. A to je jedna z věcí, o které by se mělo hovořit v prostředí křesťanském. Jak to, že nemůžeme proniknout do prostředí dělnického? Protože bych nechtěl, a zamýšlím se nad tím, aby se křesťanství stalo jenom nějakým intelektuálním klubem. To mě bolí, zaráží a o tom hodně přemýšlím. A myslím, že je to úkol pro všechny církve.

 

Rozhovor je k dispozici rovněž na webu Literárních novin.

 

21. 06. 2007

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 984918 návštěv, dnes zatím 547 (6 online).