NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

Vzpomínka na 14. ročník mezinárodního Festivalu spisovatelů v Praze (2004) - rozhovor s T. Konwickým

Během 14. ročníku mezinárodního Festivalu spisovatelů, který se uskutečnil v Praze od 21. do 25. března 2004, proběhlo množství diskusních bloků s účastí českých i zahraničních spisovatelů. Pondělní moderovaná diskuse na téma Domov bez domova se věnovala problémům, které s sebou přináší opuštění vlastní země i domova a hledání si svého nového místa. Hovořilo se zvlášť o tom, jak se s novým prostředím a jazykem vyrovnávají sami spisovatelé. Jedním z diskutujících byl také Tadeusz Konwicki, významný polský spisovatel, scénárista a režisér. Ten mj. vyprávěl o svých zkušenostech Poláka, narozeného v Litvě, který ale po válce své rodné místo musel opustit.

 

Tadeusz Konwicki se narodil ve Vilniusu v roce 1926. V jeho osudu se obtiskl velký kus polské historie. K té patří právě i Litva a její dědictví; neboť nezapomínejme, že na Litvě se narodili takoví velcí polští básníci jako např. Adam Mickiewicz, nebo Czesław Miłosz. Sám Konwicki ze vzpomínek na litevské mládí hodně čerpá i ve své tvorbě. Další významný předěl polské historie by pro Konwického byla 2. světová válka. Té se účastnil jako člen podzemní Zemské armády (Armia Krajowa) a válečné zážitky mladého člověka určily jeho celoživotní přístup ke světu i k literatuře. Je pro něj charakteristické ostré reflektování světa okolo; vážný pohled, ve kterém nechybí ideály ani důraz na mravní stránku života, ale také u něj najdeme dost hořkosti spojené s groteskním způsobem podání. V 70. a 80. letech Konwicki kvůli svým názorům nemohl oficiálně publikovat a patřil mezi výrazné osobnosti neoficiálních kulturních kruhů.

 

Úplné počátky jeho psaní na přelomu 40. a 50. let byly silně ovlivněny tendenčními požadavky na tehdejší literaturu. Poté však přichází zlom a dále lze jeho tvorbu velmi stručně rozdělit na tři hlavní linie: první je romantická, spojená s litevským krajem a vzpomínkami na mládí (např. Černá kronika lásky (1959); druhá zahrnuje prózy blízké politické grotesce a kritickému pohledu na společnost (např. Malá apokalypsa (1979) a třetí linie je deníkově-esejistická (např. Nový Svět a okolí (1986).

 

 

Zajímal by mě Váš vztah k Litvě. Co pro Vás tento kraj a zážitky s ním spojené znamenají dnes?

 

To je moje spíž, moje zásoby na celý život – plno zkušeností, impulsů, inspirace... hodně to potřebuji. Jednou se mi stalo, že jsem psal knihu a vůbec mi to nešlo. Pak jsem ale část příběhu přenesl do kraje svého dětství a najednou se mi psaní začalo dařit. Mně se zdá, že každý, kdo píše, by měl vědět, odkud pochází; každý umělec musí mít nějaké kořeny, protože to mu dává autonomii, sílu, náboj. Ale to teď mluvím jen o Litvě ve spojení s tvorbou. Když do Litvy přijíždím, jsou tam jiní lidé, jiné vztahy, dokonce jiná krajina. Necítím žádné pohnutí, sentiment – jsem víc dojat ve francouzském Lionu než ve svém Vilně. Zároveň ale je to zvláštní kus světa, kde jsou např. už jenom ve jménech promíchány litevské, polské i běloruské prvky.

Je to, jako by tam kdesi bylo společné údolí paměti, ze které jednou v budoucnu budou všechna tato společenství dohromady čerpat.

 

Během diskuse jste se také zmínil o roli intelektuála v současnosti...

 

Obecně řečeno – kdyby se víc dalo na intelektuály, svět by vypadal lépe. Ale v dnešní době může klidně intelektuál něco říkat, něco dobrého a smysluplného – a stejně ho nikdo nebude poslouchat. A nemyslím si ani, na základě toho, jak nyní čtu naší politickou, ekonomickou i obecně společenskou publicistiku, že by intelektuálové nehovořili jasným jazykem. Jenže nyní je tak rozšířené politikaření a zaměření na úzce osobní zájmy, že lidé, kteří tomu propadli, nechtějí poslouchat nikoho, kdo jim neříká přesně to, co by chtěli slyšet. Mně se zdá, že největší problém je ekonomická lehkovážnost; demagogové slibují za svůj úspěch a možnost získat vysoké politické místo strašně mnoho, ale jakmile mají moc a začnou něco realizovat – to může být hrozná katastrofa. Obávám se nedostatku politické odpovědnosti v naší zemi.

 

Několik desítek let jste spoluutvářel podobu polské kultury. Co soudíte o mladé polské literatuře?

 

Já už se naštěstí ocitám v příjemné situaci, že ji znám málo. Kdysi jsem četl ohromné množství současných knih a dokonce jsem byl v mnoha různých komisích, které se jim věnovaly. Nyní už ale užívám právo stáří a čtu jen to, co mě baví. Ale jak se rozhlížím, jak nasávám to, co se kolem mě děje, cítím, že se objevilo už úplně jiné pokolení mladé literatury. Zcela sebevědomé a zcela soběstačné. Oni vycházejí z vlastní generace, obracejí se k ní a potřebují ji. Od staršího pokolení nic neočekávají, není tu žádný boj staré a nové generace, jako tomu bylo dřív. Skoro egoisticky realizují svoje záležitosti, přirozené i estetické potřeby. Není možné jim to vytýkat. Řídí se vlastními zákony, což je přirozené – každé pokolení samo tvoří svou estetiku, svou morálku i normy. Jenže na druhou stranu se takto vytvořila propast mezi současností a dávnými časy, dávnou estetikou, zvyky.

 

Čím je dáno postavení literatury v současnosti?

 

Lidé jsou rozlítaní, uběhaní, proč by dnes ještě měli číst knihy, pokud si můžou zapnout internet a zdá se jim, že mají ihned všechno v kostce. Ale je docela možné, že se to zase změní. Dnes se dává přednost mnoha novým věcem, ale pak zase může přijít generace, která řekne, že ti předchozí neměli pravdu, protože my teď opět chceme číst knihy a chodit do malých kin. To vše se lidem přejí, takové věci začnou být nudné. Literatura má stále svoje publikum, lidé stále čtou a stále literaturu potřebují. Především totiž zmenšuje pocit osamocení. Čtenář si může uvědomit svoji spřízněnost s někým druhým, kdo s ním v knize komunikuje, kdo má podobné myšlenky i pocity. To samozřejmě nemluvím o masových bestsellerech, které uspokojují infantilní potřeby, ani o všemožných pohádkách či žánru fantasy. Dnes už ale také není smysluplné pojímat literaturu jako v 19. století, její role je rozhodně skromnější. Nemá už informativní funkci a ani nemůže využívat nástroje jako dříve. Dnes čtenář od literatury nechce žádné informace, ale naopak potřebuje podstatný myšlenkový a pocitový impuls.

 

Rozhovor, jehož autorkou je Veronika Forková, vyšel v Literárních novinách 15/2004.

 

19. 01. 2007

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 983089 návštěv, dnes zatím 99 (5 online).