NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

Zemřel Tadeusz Różewicz

(9. 10. 1921–24. 4. 2014)


Smrtí Tadeusze Różewicze jakoby se loučila „velká“ poválečná polská poezie, kterou ztělesňují čtyři básníci: Wisława Szymborska, Czesław Miłosz, Zbigniew Herbert a právě Tadeusz Różewicz. Každý z nich se po svém vyrovnal s dramatickým 20. stoletím, jeho uměleckými, historickými a lidskými výzvami. Pro Różewicze to byla především adornovská otázka, jak psát poezii po Osvětimi. Odpověděl na ni brutálně nahou poezií a absurdními dramaty: hlásil se přitom jak k odkazu meziválečné a světové avantgardy, s důrazem na svébytnost a autonomii jazyka, tak k národní tradici.

 

Počátky Różewiczovy tvorby jsou spjaty s odbojem – byl redaktorem časopisu Czyn Zbrojny a spolu s bratrem Januszem, později zastřeleným nacisty, vydal v roce 1943 sbírku Echa leśne. Po válce studoval v Krakově kunsthistorii a seznámil se s dalšími umělci, jako byli Tadeusz Kantor nebo Jerzy Nowosielski, především se ale pokouší najít vlastní cestu – výsledkem jsou jeho dvě další sbírky, Niepokój (1947, tato kniha se pokládá za „skutečný“ debut) a Czerwona rękawiczka (1948). V nich už se naplno rozvíjí różewiczovský básnický styl, někdy také nazývaný „čtvrtý versifikační systém polštiny“. Holé, nahé slovo bez tradičních metafor a ozdob, eliptická syntax, volný verš. Konkrétnost, obyčejnost a prostota, nedůvěra k patosu, ale zároveň promyšlená hra s různými významy slov a jazykem. Později využíval také techniky koláže, mísící různé žánry a styly. Vydal tři desítky básnických sbírek.

 

Druhým Różewiczovým literárním výrazem bylo drama. Už první publikovaná hra z celkových osmnácti, Kartoteka (1960), vzbudila diskusi – zejména komunistická kritika její novou formu nepřijala s nadšením. Stejně jako ve své poezii se Różewicz inspiroval avantgardou, zejména absurdním dramatem v duchu Ionesca a Becketta. Podstatou Różewiczovy tvorby byla různorodost stylů a forem, mezi nimiž dokázal volně přecházet a využívat jejich předností. Není tedy jen básníkem a dramatikem, ale také autorem povídek a krátkých próz a spolu se svým druhým bratrem Stanisławem Różewiczem a Kornelem Filipowiczem více než deseti filmových scénářů.

 

Tadeusz Różewicz se nikdy výrazně politicky neangažoval, spíše se samozřejmou statečností stál na správné straně – ať už jako mladičký voják Zemské armády za 2. světové války nebo signatář dopisu protestujícímu proti komunistické cenzuře, zvaného List 34. Od roku 1968 do své smrti žil ve Wrocławi.

 

Do češtiny jeho dílo uvedla překladatelka Vlasta Dvořáčková. Připravila výbory z jeho poezie (Uprostřed života, 1958;  Rozhovor, 1962; Jak světlo pavučinou, 1995) a album prezentující Różewiczův život a dílo Mezi apokalypsou a- (2004), přeložila jeho prózy (V nejkrásnějším městě světa, 1964; Smrt v starých kulisách, 1972) a divadelní hry (Hry, 1983; Bílé manželství, 1992). Dvě dramata přeložil také Jaroslav Simonides.

 

V rozhovoru pro Host (5/2011) u příležitosti Roku Czesława Miłosze řekla Vlasta Dvořáčková o „velkých mistrech“ polské poezie 20. století:

„Všichni čtyři jsou velcí básníci, světoví básníci, všichni čtyři byly navrženi na Nobelovu cenu. Czesław Miłosz a Wisława Szymborska, její laureáti, ji přijali jako poctu polské poezii a jejím básníkům. Považuji je za příslušníky stejné generace – nespojují je totožné názory na poetiku, ale těžká léta německé okupace, v Polsku zvlášť krutá. Miłosz se účastnil ilegálního kulturního života, Różewicz byl členem partyzánského oddílu Zemské armády, Herbert pocházející ze Lvova se boje proti nacistům zúčastnil, Szymborska zase tajných kursů.

Miłoszova sbírka Záchrana (Ocalenie), vydaná v roce 1945, vyslovuje prožitky a pocity těch, kteří šťastně přečkali hrůzy války – se soucitem, ale bez patosu, se zamyšlením nad dosud neznámými skutečnostmi a zkušenostmi. Nesnažila se o okázalé formální výboje – ale byla nová, originální, mluvila k rozumu i citu. Różewicze, Herberta i Szymborskou velmi zaujala. Nebyl to vzor, který by chtěli zcela napodobit – každý z nich po svém řešil problém „jak psát poezii po Osvětimi“. Różewicz odmítl nápadné a četné básnické ozdoby, pravidelné sloky, rýmy. Výsledkem byl „nahý, holý verš“, právě to, co úporně hledal: „volání na druhého člověka“, překonávání vlastní i cizí osamělosti. I Miłoszovi byla Różewiczova poezie blízká. Několik jeho básní přeložil a ve svých přednáškách v Americe seznamoval s nimi své posluchače.“

 

-lz-

24. 04. 2014

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 837481 návštěv, dnes zatím 186 (1 online).