NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

NOVÉ KNIHY: Kašlu na všechno a jdu si číst Miłosze!

Rok Miłosze je dobrou příležitostí nejen pro reedice básníkových spisů, které už mnohdy nejsou dostupné, ale také publikace nových knihy. Dílo vychází v edici vydavatelství Wydawnictwo Literackie a Społeczny Instytut Wydawniczy Znak, postupně zde vyjde Miłoszovo básnické, prozaické, esejistické, kritické a překladové dílo. Nejúctyhodnějším počinem je téměř tisícistránková biografie Andrzeje Franaszka nazvaná prostě: Miłosz, kterou literární kritik, vědec a redaktor týdeníku Tygodnik Powszechny zpracovával pro nakladatelství Znak rok. Prošel archivní materiály – na vilenské univerzitě, v USA a dalších místech – a jeho kniha je spíše velkým vyprávěním o složitých a často nepříliš známých životních osudech dnes oslavovaného nositele Nobelovy ceny za literaturu. Nečekejme tedy od Franaszkovy biografie nové a překvapivé informace, ale velmi čtivý příběh, který sleduje jednotlivé etapy básníkova života a snaží se je věrně rekonstruovat pomocí znalostí z knih, archivů a také několika rozmluv se samotným autorem.

 

Kontrapunktem uctivého a úctyhodného tlustospisu je počin nakladatelství Ha!art Rodzinna Europa. Pięć minut później. Redaktoři – Grzegorz Jankowicz a Anna Kałuża – oslovili polské básníky a literární kritiky, kteří se inspirovali souborem esejů Rodná Evropa. V různorodé skupině autorů jsou jména jako Marcin Baran, Julia Fiedorczuk, Szczepan Kopyt, Edward Pasewicz, Marcin Sendecki, Andrzej Sosnowski, Piotr Śliwiński, Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki, Adam Wiedemann nebo Marek Zaleski, každý pojal „svého Miłosze” po svém. Hlavním problémem Roku Miłosze je to, že o „mistrově” tvorbě si dnes můžeme přečíst desítky monografií, stovky studií a tisíce recenzí, takže najít nový a originální přístup k jeho dílu je velmi těžké. Klasiku miłoszologů ztělesňuje kniha Moment wieczny profesora krakovské Jagellonské univerzity Aleksandra Fiuta, její reedici připravilo Wydawnictwo Literackie. Fiut, autor jednoho z nejznámějších rozhovorů s básníkem (Autoportret przekorny), které zahájil už v roce 1979, se zaměřuje především na poezii a pečlivou interpretaci Miłoszových básní, jejich kulturního kontextu, poetické postupy a metaforiku. Fiut jako jeden z prvních také odkryl jeden z klíčů k Miłoszově poezii – široce chápanou synekdochu, zastoupení celku částí: jednotlivé básnické slovo, nově užité, přesně zvolené, odráží univerzální problém. 

 

Postupně také vychází obšírná Miłoszova korespondence s různými spisovateli a intelektuály, Zbigniewem Herbertem, Jarosławem Iwaszkiewiczem a Konstantym Jeleńským, naplánované je vydání dopisů šéfredaktora Kultury Jerzyho Giedroyće nebo Aleksandra Wata a jeho ženy Oly. Korespondence představovala pro autora, který žil v americkém exilu, často jediný kontakt s přáteli doma nebo v jiných zemích, kromě osobních záležitostí se tak pisatelé vyjadřují k politice, umění a literatuře, díky poště mohly Miłoszovy texty v pařížském exilovém časopise Kultura a díky Kultuře se dostat do Polska – v době, kdy byl Miłosz oficiálně zakázaný. Podobné propojení osobní roviny s obecnějšími úvahami o díle polského básníka najdeme ve vzpomínkových publikacích – jako je Mój Miłosz Marka Skwarnického (Biały Kruk 2004), stejnojmenná kniha litevského spisovatele Tomase Venclovy připravované nakladatelstvím a časopisem Zeszyty Literackie nebo Rozmowy o Miłoszu Agnieszky Kosińské (Świat Książki 2010), osobní asistentky básníka v letech 1996-2004 a v současné době správkyní Miłoszova archivu a autorských práv. 

 

Kontroverznější a kritičtější přístup můžeme očekávat od další ze série „průvodců” levicového uskupení Krytyka Polityczna Miłosz. Przewodnik Krytyki Politycznej má vyjít v listopadu. V češtině letos vyšly Poslední básně, skutečně poslední verše, které Miłosz napsal a ani nestačil vydat – výbor a redakci si vzala na starost zmíněná Agnieszka Kosińska. V překladu Josefa Mlejnka je vydalo nakladatelství Triáda. Nakladatelství Host má v edičním plánu deník z let 1987-88 Myslivcův rok, v němž ještě Miłosz nedoufá v návrat do Evropy („Nevěděl jsem, že pahorky v Berkeley budou poslední.”) – přestože určitým druhem návratu byla už Nobelova cena za literaturu v roce 1980, kdy se prolomilo třicetileté mlčení o jeho existenci. Rok Miłosze je takovou příležitostí pro české čtenáře – můžou znovu objevit české překlady Vlasty Dvořáčkové, Václava Buriana, Miroslava a Jiřího Červenky, Heleny Stachové nebo právě Josefa Mlejnka a seznámit se alespoň s částí Miłoszov tvorby. Nové překlady poezie se naposledy objevily v dubnovém Hostu. Nezbývá než se rozloučit názvem rozhlasového pořadu Miloše Doležala a Jaroslava Šubrta, který byl vysílán 100 let a 1 den po básníkově narození na Vltavě: Kašlu na všechno a jdu si číst Miłosze!

 

Akce v rámci Roku Miłosze

Kašlu na všechno a jdu si číst Miłosze!

 

Lucie Zakopalová

14. 07. 2011

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 924299 návštěv, dnes zatím 78 (4 online).