NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

Polská občanská společnost?

Polská občanská společnost (zvolme pro začátek tento teoretický termín) je zvláštním jevem, který plodí řadu velmi zajímavých institucí, organizací, nadací či „ruchów spolecznych“. Zároveň se však zdá být omezen na uzavřenou a poměrně nepočetnou množinu aktivně činných osob, fór a veřejných mediálních prostorů. Jak dalece se proces zrodu a vývoje občanské společnosti a „nevládní sféry“ odchýlil od představ a předsevzetí z konce 80. a počátku 90. let? Nebo nastala chyba již v samotném záměru, dnes zhruba dvacet let starém?

 

Hlasem, který v poslední době vyvolal polemiku v řadě polských médií, se stal text Agnieszky Graff publikovaný v deníku Gazeta Wyborcza. Wyborcza jej dle svého zvyku opatřila halasným, nicméně nepůvodním titulem „Urzędasy, bez serc, bez ducha“ (Úředníci, bez srdcí, bez ducha) – autorčin titul zněl „Pułapka społeczeństwa obywatelskiego“ (Past občanské společnosti), a v této podobě jej rovněž přetiskla Krytyka Polityczna. V podobných situacích vždy musím docenit polskou mediální scénu, například i okruhem Krytyky Polityczné často kritizovanou, kde se podobné texty (nejsou-li zcela obrazoborecké) dočkají svého vydání, v lepším případě i ve vysokonákladovém periodiku, ve většině případů tedy v Gazetě Wyborcze – a nakonec se najde alespoň někdo ze zaangažovaných, kdo je schopen a ochoten polemicky na ně reagovat. Diskuse může po pár týdnech dozajista vyšumět, může připomínat přesvědčování přesvědčených, neboť se odehrává stále v témže mikrosvětě, ale snaha se jistě cení. A protože je kritika Agnieszky Graff zacílena do vlastních řad, mohla by i v „nevládním mikrosvětě“ přeci jen probudit reflexi vlastního postupování.  

 

Shrňme tedy na úvod stručně hlavní teze textu Agnieszky Graff (jež je sama spojena s řadou tzv. nevládních organizací a v textu jasně deklaruje své sympatie k tomuto prostředí). To, čím měla být občanská společnost, v Polsku nikdy nevzniklo. Problém je do značné míry otázkou systémovou (v Polsku se pro něj užívá termínu „NGO-izace“ - z anglického termínu pro nevládní organizace). Krátce řečeno, spontánní aktivity zůstaly zastoupeny aktivitou zinstitucionalizovanou a zformalizovanou, jež se vyhýbá „myšlení v ideologických kategoriích“. Klíčové jsou pro autorku otázky nadměrné profesionalizace a apolitizace třetího sektoru. Obé ve výsledku paralyzuje občanský sektor a podle Graff brání větší angažovanosti většího množství lidí. Jednotlivé organizace spolu svádějí boj o granty, mnohé z nich fungují „od projektu k projektu“ a mnohé z nich si drží jakýsi monopol na činnost, jíž se zabývají. To, čemu se nakonec reálně věnují, ale závisí ve značné míře na tom, do jaké škatulky náleží peníze, které k nim doputují (nebo které si vybojují). Čili – cíl mnohých aktivit nevychází z reálných potřeb, ale spíše ze shora daného záměru/zadání. Byrokratizace a přistoupení na hru tržních mechanismů nakonec vede k jednoduché rovnici: „Čím více dělají NGO, tím méně dělá stát.“ Ba dokonce, čím lépe fungují nevládní organizace, tím dravější voda na mlýn neoliberalismu. Nakonec se rádi spolehneme na to, že „to“ za nás někdo udělá, a necítíme potřebu se angažovat. Nevládní organizace se podle Graff stávají apolitickými službami, jež nejsou s to iniciovat jakoukoli reálnou (tím méně politickou) změnu. „Jen stěží si lze představit svět, v němž na naší – levicové – straně existují namísto četných malých nadací a spolků dynamická, masová, vnitřně demokratická a antisystémová společenská hnutí. Hnutí, která mají vizi jiného světa, a nikoli pouze plán činnosti na několik příštích měsíců. Fakt, že si nic podobného nedokážeme představit, je jedním z efektů NGO-izace. Jde o proces, který vede k atrofii snů a někdejší snílky vtahuje do práce ve prospěch systému, který toužili změnit. Místo změny systému jej obsluhují.“

 

Recept? Podle Graff se lze zapojit do veřejného života i mimo struktury a regulérní pracovní úvazky fungujících nevládních organizací – tzv. pouliční feminismus neformálního sdružení Porozumienie Kobiet 8 Marca budiž příkladem. Silná podpora (jakkoli diskutabilního) návrhu zákona o paritním zastoupení polských žen na kandidátkách politických stran, a to ze strany nejrůznějších ženských a feministických organizací, zase budiž příkladem možné spolupráce, která může vyústit v reálnou politickou angažovanost.

 

Tolik shrnutí hlavních autorčiných tezí, pohledem zvenčí – a navrch z ciziny. Neméně zajímavá je však diskuse a polemické hlasy, které text Agnieszky Graff vyvolal. A argumenty, kterých tato diskuse využívá. S některými autorčinými tezemi jistě nemusíme souhlasit, některé její závěry se zdají být příliš přímočaré, a ostatně už sama otázka profesionalizace třetího sektoru je mincí, která má obě své strany. Jak v reakci na Agnieszku Graff správně podotýkají Adam Bodnar a Jacek Kucharczyk (v textu "Romantycznie i rozważnie. Organizacje pozarządowe. Polemika z Graff"), bez profesionálního přístupu lze dnes jen stěží uspět. Ponechme v tuto chvíli stranou, že autorce šlo nejspíše o to, aby se z nevládních organizací nestaly pouze a jedině profesionálně fungující firmy a v sobě uzavřené systémy. Mnohem méně však jednotliví diskutující reflektují například jazyk, který dnes velí „uspět“ a vřadit se do perpetum mobile tržních mechanismů. Čeho si totiž nikdo z diskutujících, minimálně na stránkách Gazety Wyborczy, prozatím nepovšiml, jsou slova varující před tím, kterak se z diskurzu nevládních a společenských organizací pozvolna vytrácí smýšlení v ideologických kategoriích (bez pejorativního zabarvení tohoto slova). Tady se nezapře duch Krytyky Polityczné, do jejíchž řad Agnieszka Graff rovněž patří. I na nedávném pražském setkání upozorňoval Sławomir Sierakowski na nezbytnost navrátit veřejnému diskurzu právě onen tolikrát proklínaný a zatracovaný ideový či ideologický rozměr. Vždyť „političnost“, po níž Agnieszka Graff volá, není jen pouhým „vlastněním“, a tedy zastáváním určitého názoru na určité, řekněme politické otázky. Nevyhneme se jí ani zdánlivě bezpečně nekonfliktním důrazem na charitu a školení nejrůznějšího druhu, na něž (jakkoli jsou jistě potřebné) veřejnou angažovanost mnohdy, nejen v Polsku, redukujeme.  

 

Reakce, jakou sepsali například Adam Bodnar a Jacek Kucharczyk, je přesně jednou z těch, jaké se daly očekávat: výpis toho, co všechno nevládní organizace v Polsku dokázaly, v čem pomohly, a jak složitá je jejich situace. Bezesporu. Jen málo nám ale řeknou o podstatě věci. V Polsku jsou to většinou právě nevládní organizace, které upozorňují na palčivé problémy, některým kampaním - od akce Niech nas zobaczą, jež před několika lety poprvé výrazně upozornila na potřebu hovořit veřejně o problémech homosexuální části polské společnosti, po výzvu adresovanou zejména mladým lidem, aby šli v roce 2007 k volbám - se pak skutečně, a to i za podpory některých médií, podařilo uspět. Hned druhý odstavec z textu obou pánů má však svou vypovídací hodnotu: „Tuto situaci shrnuje autorka tvrzením, že místo občanské společnosti máme v Polsku nevládní organizace. Je to silné tvrzení a – podle nás – nespravedlivé k tisícům žen a mužů, kteří vidí své poslání v práci ve společenských organizacích. Řadu let se potýkají s nedostatkem finančních prostředků, nadmíru komplikovanými předpisy, zejména daňovými, lhostejností společnosti a často negativním přístupem médií a politiků.“ Jejich vlastní analýza situace je dostatečně výmluvná a svým způsobem přitakává tvrzení Agnieszky Graff, že občanská společnost v Polsku spíše skomírá. Ano, takto občanská společnost skutečně nefunguje.

 

K zamyšlení, co vlastně chceme, co je pro nás „politikou“ a co už nikoli, jaká by měla být role „veřejného hlasu“, ostatně vede i minimálně naivní tvrzení z výše zmíněného textu, že „apolitičnost chápeme jako nezbytný distanc od politických stran a jako nezávislost na vládě. Neznamená to, že se vzdáváme vlivu na veřejnou politiku, ale snažíme se to dělat z pozic nezávislých a expertních...“ Právě na zinstitucionalizovanou nestrannost, možná přehnanou politickou korektnost, absenci ideje, která sice často nemusí mít šanci oslovit (nebo uchlácholit) co nejširší rozptyl ať už poslanců nebo občanů, ale bez níž se neobejdeme, se Agnieszka Graff svým jistě alespoň do jisté míry kontroverzním textem snaží upozornit. Uprostřed živých debat polských feministek a feministů či bojovníků za práva nejrůznějších menšin v polské společnosti je někdy dobré uvědomit si, co nás vlastně vede – co stojí v pozadí našich snah a jaký by měl být jejich výsledek. Jakou společnost bychom vlastně chtěli.

 

Do této polemiky přispěl svou úvahou i sociolog Przemysław Sadura, který v pořadu Kurkiewy rozhlasové stanice TOK FM situoval počátky problému již do raných let 90. Občanská společnost, o niž tehdy Poláci začali usilovat, podle něj totiž již od počátku sama o sobě předpokládala, že bude – a má být – apolitická (neboť, jak jízlivě připomněl novinář radia TOK FM Roman Kurkiewicz, hlavního dobra již bylo dosaženo, a je tedy omluvitelné zdřímnout si občas na vavřínech). Přervala tak tradici nejrůznějších opozičních a podzemních hnutí, které si za samozřejmý cíl kladly mimo jiné „kontrolu vlády“ a ingerenci v politické otázky. Jako by však tehdy mělo slovo „politický“ mnohem hlubší rozměr, než si je dnes i aktivní polská inteligence ochotna připustit. A kritika Sadury i Graff směřuje zejména do jim blízkých levicových řad. Agnieszka Graff tuto situaci popisuje jako levicový útěk od levicovosti. Pravicové, zejména pak v Polsku silné náboženské kruhy, se totiž zdají podobný problém neřešit. Graff příliš nepřehání, když za dodnes nejsilnější a nejtrvalejší projev občanské společnosti v Polsku označuje společenství utvořené kolem Radia Maryja. „Je tomu tak proto," píše Graff, "že náboženští fanatici hovoří jazykem vizí a hodnot, nikoli jazykem grantů a závěrečných zpráv.“

 

Feministická aktivistka Wanda Nowicka vytýká Agnieszce Graff v polemice s jejím textem ("NGO-sy od wewnątrz. Społeczeństwo nie chce się organizować") řadu věcí. Mimo jiné fakt, že polská realita se liší od americké situace, z níž údajně Graff – amerikanistka – do značné míry vychází. Naprosto legitimně si samozřejmě klade otázku, jak dalece může existovat a udržet se skutečně spontánní a neinstitucionalizovaný „společenský pohyb“. Podobně lze, jak píše, diskutovat o tom, je-li dobře či špatně, že nevládní organizace mnohdy zastupují stát a plní úkoly, o jejichž řešení by měl usilovat právě stát sám. O tom, proč bychom Agnieszce Graff neměli vytýkat její nejen striktně polský pohled na věc, pak svědčí vlastní slova Wandy Nowické: „Ženské organizace, pokud vůbec získávají nějaké peníze, jen zřídka zastupují stát. Nepřejímají rutinní práci vlády, vymýšlejí pouze inovativní doplňkové, intervenční či edukační projekty, s nimiž by sama vládal nepřišla.“ Není ovšem chyba právě na straně polské politické reprezentace (a v širším kontextu všech, kteří by na ni měli – či mohli – vyvíjet tlak, včetně Wandy Nowické), že je řada palčivých a aktuálních otázek, o nichž se a priori předpokládá, že se jimi politici jednoduše zabývat nebudou – a co horšího, nikdo je do jejich řešení ani nebude příliš tlačit? Svou váhu pak v takovém kontextu získává i na první pohled provokativní a radikální teze Agnieszky Graff, že za neradostnou situaci polské občanské společnosti si tak trochu mohou i nevládní organizace samotné. Ostatně, není ideálním stavem kooperace státních a ne-státních institucí, aby nikdo nemusel dělat práci za nikoho, ale aby se neopomíjelo podstatné? Ideální stav je samozřejmě ideální ve své nedosažitelnosti... Například již zmíněná Krytyka Polityczna si pak musí vyslechnout výtky z nejrůznějších stran, že je příliš politická, a přitom se nechce transformovat v politickou stranu, že je příliš radikální, nebo na druhou stranu rozmělňuje svůj potenciál přehnanou snahou mapovat nejen politické, ale i kulturní a obecně společenské dění apod.

 

Situace je to podobná jako v řadě jiných oblastí – jako se debata o kultuře nakonec obvykle zvrhne v debatu o financování kultury, tak se debata o roli a potenciálu veřejného prostoru, respektive tzv. třetího sektoru, nakonec zaúží na otázce, kdo a na co dostane jaký grant a jak v celé této mašinérii uspět, tedy udržet se při životě. A jsme u toho...

 

 

K tématu:

Agnieszka Graff: Urzędasy, bez serc, bez ducha (Gazeta Wyborcza, 6. ledna 2010)

Wanda Nowicka: NGO-sy od wewnątrz. Społeczeństwo nie chce się organizować (Gazeta Wyborcza, 12. ledna 2010)

Adam Bodnar, Jacek Kucharczyk: Romantycznie i rozważnie. Organizacje pozarządowe. Polemika z Graff (Gazeta Wyborcza, 19. ledna 2010)

Ochosjka: pomagajcie NGO-som! (Gazeta Wyborcza, 21. ledna 2010)

Kondycja organizacji pozarządowych - debata radia TOK FM (25. ledna 2010)

 

Michala Benešová

30. 01. 2010

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 923738 návštěv, dnes zatím 78 (2 online).