NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

NOVÉ KNIHY: Okamžik poezie

Wisława Szymborská: Okamžik. Dvojtečka. Tady

(přeložila Vlasta Dvořáčková, Pistorius&Olšanská, Příbram 2009)

 

„Udělala jsem seznam otázek, na něž se už nedočkám odpovědi.“

 

První charakteristikou Wisławy Szymborské ve většině medailonků je informace, že v roce 1996 získala Nobelovu cenu za literaturu. Pro samu básnířku by to však mohla být poznámka poslední a marginální. Pompézní, ale trochu prázdné ocenění se k její křehké a ironické poezii příliš nehodí. Stejně groteskní jsou i různého dohady, zda se narodila ve velkopolském Bninu nebo Kórniku. Důležitější přitom je, že se zabydlela, či téměř zakořenila v Krakově. Její na první pohled jednoduché verše se vzpírají analýze, rozebírání na součástky. Sbírky se prodávají v neuvěřitelných nákladech a autorka tak vlastní tvorbou popírá svůj (polemický – ironický – satirický) názor, že dnes poezie málokoho zajímá. V Polsku ještě stále může být vydání básnické sbírky velkou a dlouho očekávanou událostí. Na pultech českých knihkupectví bude asi nenápadná, modrošedá kniha ležet trochu déle. Až ji uvidíte, stojí za to ji otevřít. Poezie je křehká a často se brání převodu do jiného jazyka. Český čtenář má štěstí, básně Wisławy Szymborské se k němu dostávají v kvalitních překladech Vlasty Dvořáčkové. Od roku 1965, kdy se česky objevila první sbírka "Sůl" (Praha, Mladá fronta 1965), může sledovat její vývoj až k letos vydané knize "Okamžik. Dvojtečka. Tady" (Pistorius&Olšanská, Příbram 2009), překladu tří nejnovějších sbírek (Chwila, 2002, Dwukropek, 2005, Tutaj, 2009).

 

Prostota a jednoduchost jsou při čtení naším prvním zážitkem. Právě tato lehkost, se kterou před námi slova přesně a ostře rozvinou obraz, ale odráží geniální schopnost vidět věci kolem sebe v jejich nesamozřejmosti, oživovat je. Probouzení a úsvit v ložnici, sochu v parku, list na větvi. (Vlastně každá báseň/mohla by mít název „Okamžik“). S jemnou ironií se verši proplétají úvahy o poezii, lásce bytí a smrti (Život na Zemi přijde dost lacino./Například za sny neplatíš ani groš). Básně mají často formu aforismu, myšlenka bývá vybroušena pointou nebo paradoxem, někdy dokonce vtipem (Na sto lidí je/ těch, kteří všecko vědí lépe/–  dvaapadesát; nejistých každým krokem /– skoro celý zbytek.). Útlé sbírky Szymborské nám připomínají poznámkový blok, deník, jehož zápisy jsou kondenzovány do několika vět. Právě jejich filosofická hloubka a zároveň prostota snad vynesly Szymborskou – jako jednu z mála spisovatelek – na polský parnas. Řadí se k „velkým mistrům“ literatury druhé poloviny 20. století, vedle Czesława Miłosze, Tadeusze Różewicze nebo Zbigniewa Herberta. Poezie Szymborské se snad nejvíce blíží pozdním veršům Miłosze, mezi zmíněnými básníky ale zůstává osamocena ve své jemné lidskosti a každodenní univerzalitě. Tématem jejích veršů není „polskost“, tragické dědictví druhé světové války a holocaustu, komunistická totalita, během svých filozofických procházek nepotkává básnířka myslitele zvučných jmen, vede dialog spíše sama se sebou a s lidmi, zvířaty a věcmi, jež potkává. (Klepu na dveře kamene./ – To jsem já, pusť mě.). Postřehy, úvahy a obrazy odkrývají po střípkách okolí, ohmatávají pozemský chaos a nepochopitelný řád světa, který nás zasahuje třeba v podobě ztráty nejbližších. Szymborské verše jsou ztělesněním heideggerovského „zabydlování se ve světě“ –  neboť básnicky bydlí člověk.

 

A na příklad? Příklad.

 

Příklad

 

Vichřice

servala v noci všechno listí ze stromu

kromě jediného lístku

ponechaného,

aby se sám a sám kymácel na holé větvi.

 

Na tomhle příkladu

Násilí demonstruje,

že ano, ano –

rádo si občas zažertuje.

 

 

Lucie Kněžourková

28. 12. 2009

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 986354 návštěv, dnes zatím 529 (4 online).